Včera jsme zažili další letové dobrodružství, k němuž jsme se všichni před několika málo měsíci sami rozhodli zasláním přihlášek do kurzu paraglidingu .Dobrodružství začalo tak, že jsme z Olomouce vyráželi sami bez obvyklého doprovodu instruktorů a navíc s tím, že jsme jeli „naslepo“ bez přesného určení cíle – předem bylo s Jirkou V. dohodnuto, že až podle směru větru ráno rozhodne, zda se bude létat na Javorovém nebo na Stráníku u Žiliny… A tak až na dálnici z Olomouce jsme dostali telefonický pokyn – směr Stráník… I když to znamenalo, že pojedeme o pár kilometrů dále, toto rozhodnutí bylo kvitováno kladně – jeli jsme vstříc novému terénu, Javorový je sice bezva, ale přece už jsme na něm byli, někteří dokonce i dvakrát…A nový terén opravdu splnil očekávání – už z dálky někde od Žiliny…
Autor: Martina Šinclová
Před nedávnem jeden nejmenovaný paraglidingový občasník vydal senzační zprávu o konci ranského kopce. Celá věc se na první pohled může jevit jako žert, ale ve skutečnosti je situace mnohem vážnější! Následující vyprávění má pak odhalit skutečné důvody tohoto šokujícího zjištění. Soumrak této legendy mezi plachtařskými terény nastal vlastně již v roce 1998, kdy ještě nic netušící piloti obsypávali na Rané její svahy i přilehlý vzdušný prostor svými létajícími aparáty. Tehdy se totiž začalo drát na světlo boží dosud nepříliš známé, ale o to dravější uskupení hanáckých létavců – PG klub Draci. A jak plynuly týdny a měsíce, Draci se rozpínali a bobtnali, až jim začala být Morava těsná. Poté, co definitivně zničili beskydské terény tamní partyzáni (o některých z nich se traduje, že dodnes pronásledují po lesích hajné a požadují po nich právní rozbor jejich pravomocí…),…
13. den 19. 2. 2008 V noci ještě pršelo, takže vstávám s nejistým očekáváním vývoje počasí. Z počátku to vypadá dobře. I přes velkou vlhkost se prosazuje sluníčko a nad Sarangkotem už je modrá obloha (i když zase v oparu), takže předpokládáme letové počasí. Budujeme opět pozorovatelské stanoviště na střeše a čekáme na vývoj během dopoledne. A ten je poměrně překotný – už kolem půl jedenácté se nad Sarangkotem vytváří kumulus rostoucí až do stadia kongestus a nad jezerem od západu se tvoří další. Vidíme sice létat padáky, ale mrak je stále dynamičtější a od severozápadu (tedy od Annapuren) jde už známá temná stěna. Postupně se opět zatahuje, chvílemi i zahřmí, takže dnes z létání zase nic nebude. Poslední zoufalci ve vzduchu vyklízejí bojiště a před jednou hodinou odpoledne je nebe bez padáků. Zvedá se silný vítr a ochlazuje se. Balíme naše…
1. den 7. 2. 2008 Odlétáme z Ruzyně v 7:20 směr Frankfurt. Protože je to stále ještě v rámci EU, jsme odbaveni na novém terminálu 2. Přestože batoh s padákem a příslušenstvím má spolehlivě 30 kg (ověřeno večer předtím u Volfíků), na check in jsou shovívaví a přidělují cedulku 25 kg a bez řečí odbavují jako standardní zavazadlo. Jestlipak se s ním ještě shledám? Ve Frankfurtu čekáme „jen“ 2 hodiny a nasedáme do obrovského airbusu. Cesta do Bahrainu trvá asi 6 hodin. Protože ale letíme proti času, rázem je 8 večer. Jenže další let do Kathmandu je plánován až na 3:15 místního času, takže nás čeká polehávání na „nádražních“ lavičkách. Ale aspoň nám dali večeři… Mezitím ještě odložili náš odlet až na 4:50, takže z toho bylo zoufalé čekání trvající více než 8 hodin v tranzitním prostoru bez možnosti podívat se ven. Konečně…
A už to jede, už to frčí… CO? No posedlost létáním na navijáku přece! Po té, co Draci věnovali celou sobotu 26.8.2000 poskakování kolem klubového navijáku (úctyhodných 23 vleků a dosažení dosud nepřekonaného maxima 640 m Petrem Janišem) jsem nepředpokládal, že by se v neděli mohlo dít něco více pozoruhodného. Ostatně valná hromada klubu se v sobotu večer malinko protáhla a nedělní ráno bylo opravdu krušné. Naštěstí to bylo u babičky, všude na dvorku plno lidí, takže jedna mátožná postava se v tom mumraji snad ztratí. Postupně si ale s odcházejícím alkoholickým zákalem začínám uvědomovat, že obloha vykazuje proklatě letové znaky! Přesvědčuje mě o tom i stále zdrcenější výraz Pavla, který na stejném dvorku předstírá absolutní nezájem o atmosférické jevy a už teď jistě lituje svého dobrovolného předsevzetí…
S použitím poznatků B. Goldsmitha a W. Nesera uveřejněných v Cross Country zpracoval Jiří Valenta Již se přihodilo několik nehod v důsledku použití manévru „stažení uší“ (zaklopení vnějších částí vrchlíku) při přistávacím manévru. Největším problémem je skutečnost, že průměrný pilot má tento manévr zafixován jako vcelku bezpečný způsob vyklesání a to zejména při silném větru. Zahraniční prameny dokonce uvádějí, že zaklopení vnějších částí vrchlíku je velmi používaný způsob přistání při silné termice v alpských podmínkách… Málokdo si však uvědomuje, že v okamžiku, kdy potřebujeme poměrně stabilní pozici křídla pro samotný přistávací manévr, podstupujeme s ním ve skutečnosti řadu nestandardních režimů – zejména při vypuštění „uší“ těsně nad zemí; dochází totiž k celé sérii změn úhlu náběhu a rychlosti obtékání profilů, takže v tu chvíli je vrchlík všechno možné, jen…