13. den 19. 2. 2008
V noci ještě pršelo, takže vstávám s nejistým očekáváním vývoje počasí. Z počátku to vypadá dobře. I přes velkou vlhkost se prosazuje sluníčko a nad Sarangkotem už je modrá obloha (i když zase v oparu), takže předpokládáme letové počasí.
Budujeme opět pozorovatelské stanoviště na střeše a čekáme na vývoj během dopoledne. A ten je poměrně překotný – už kolem půl jedenácté se nad Sarangkotem vytváří kumulus rostoucí až do stadia kongestus a nad jezerem od západu se tvoří další. Vidíme sice létat padáky, ale mrak je stále dynamičtější a od severozápadu (tedy od Annapuren) jde už známá temná stěna. Postupně se opět zatahuje, chvílemi i zahřmí, takže dnes z létání zase nic nebude. Poslední zoufalci ve vzduchu vyklízejí bojiště a před jednou hodinou odpoledne je nebe bez padáků. Zvedá se silný vítr a ochlazuje se. Balíme naše pozorovací stanoviště (ani si neuvědomuji, jak nám při klábosení uběhlo dopoledne) a vypadá to na courání městem.
Později odpoledne se vítr utišil a – světe div se – poprvé po týdnu vidím ze střechy špičku Macchapucchre. To je předzvěst zlepšení počasí na příští dny – ostatně takhle to říká i předpověď.
Večer nezbytné posezení u tradičně pikantního a tentokrát extrémně levného jídla, pak internet až do 22 hod. Po návratu na hotel překvapení – část výpravy se vrátila z treku do Base campu Annapurny. Zvládli to v šesti dnech, což je extrémní výkon (místní cestovkou to plánují na 7-9 dní). Ovšem hoši podle toho vypadají! Unisono konstatují: nikdy víc! Jsou naprosto vyčerpáni a je vidět, že si vícekrát sáhli na dno. Znovu si blahopřeji, že jsem do toho s nimi nešel. Vrátili se tři, zbývající čtyři zdatnější si to ještě prodloužili o výstup na Pun Hill (3.200m), je to hora, ke které jsem se přiblížil při svých výletech po hřebeni směr západ.
S Jirkou Švestkou jsme dohodnuti ráno vstát před snídaní a na lodičce čekat na rozsvěcující se osmitisícovky. Proto jdu výjimečně spát už ve 23:00.
14. den 20. 2. 2008
Ráno kupodivu skutečně bez problémů vstávám před šestou a ještě za tmy jdeme k jezeru. V první půjčovně je dosud zavřeno, tak spěcháme do další, kde máme více štěstí, takže si najímáme pramici a za chvíli už mám možnost vyzkoušet, zda jsem nezapomněl používat pádlo.
Jde to dobře, takže kolem půl sedmé již číháme u druhého břehu na první sluneční paprsky. S úžasem sledujeme na hladině ztichlého jezera, jak se Annapurna „zapaluje“ narudlým světlem vycházejícího slunce, a to od samé špičky směrem dolů. Fotit se moc nedá – je opar, ale zážitek je to nezapomenutelný.
Po návratu od jezera snídaně, pak klábosení na střeše a o půl dvanácté vyrážíme na kopec. Oproti očekávání ale termika nic moc, padáky, které už jsou ve vzduchu, se jen s bídou drží na úrovni startu. Čekáme poměrně dlouho, ale podmínky se nelepší – naopak se obloha zatahuje a hrozí, že už z toho bude jen slet. Z naší party jsme tu jen „stará“ trojka, včerejší navrátilci dnešní den věnují rekonvalescenci. Startuje Jirka Švestka, já jsem připraven hned za ním. Vidím ale, že všichni včetně Jirky vyhnívají, tak balím do květáku a čekám. Startuji až po další půlhodině a kupodivu přestože je obloha úplně zatažená, daří se mi postupně nasbírat přes 200 m nad start. Takže nečekaná hodinka příjemného létání, chvílemi mám nebe i kopec jen pro sebe. Když má člověk všechny ostatní padáky pod sebou, snadno se podle nich hledají stoupáky – stačí zaletět nad skupinku, která začne pode mnou točit a „nemají na mě“.
Večer jdeme opět ve třech na večeři, ještě v hospodě registrujeme návrat zbytku trekařů, takže vše má optimální průběh. Od osmi do desíti večer jdu tradičně trochu pracovat na internet a registruji, že všichni poskytovatelé o 100 % zvýšili ceny (nyní “závratných“ 60 rupií za hodinu, což je asi 20 Kč). Důvodem je prý propad rupie k dolaru. Z včerejších 61,47 rupií za dolar to „spadlo“ na 62,15.
15. den 21. 2. 2008
Poprvé po týdnu jsme opět všichni u snídaně. Předběžně domlouvám odjezd z Pokhary do Kathmandu na neděli 24. 2., ale až odpoledne poté, co polétáme. Kromě toho kontinuálně sondujeme, za jakých cenových podmínek nás dopraví na jednodenní výlet do Bandipuru (asi 70km západně od Pokhary), kde má být další letový terén. Hodili jsme udičky na několik taxikářů, tak uvidíme.
Od rána je nádherně, konečně zase vidíme panoráma osmitisícovek, tak se už v 11 hodin vydáváme na notoricky známé startoviště Sarangkot. Výhled na himálajské velikány je uchvacující, na chvíli úplně zapomínám, že jsme přijeli létat!
Startuji do nějakého zoufale hluchého intervalu, protože se bez jediného pípnutí vária nekompromisně blížím k zemi! Ostatní kolem také zoufale „hoblují“ svah, takže je jasné, že to dnes nebude zadarmo. Poprvé se zachytávám až v 1.100 m (400 m pod start), ale fouká svižně od JV, takže ve snaze točit každou nulu mě to snáší výrazně mimo svah, kde je šance se udržet. Kombinuji tedy točení a plížení se při svahu, až se konečně zachytávám kompaktnějšího stoupáčku, který mě velmi zvolna, ale přece zvedá výš a výš. V duchu si ř říkám, že jestli se z této mizérie ještě vyhrabu, budu to považovat za největší úspěch mého zdejšího létání! Zdá se, že jsem vybral správný stoupák – postupně zesiluje a i když pořád někam uhýbá, už ho nepouštím. Po nekonečných deseti minutách točení jsem zpátky ve hře – mám opět výšku startu. A točím dál, takže nakonec je z 1.100 m krásných 2.200 m, tedy 700 m nad start! Výskám nadšením (že jsem to dole nevzdal) a hlavně si s každou otočkou vychutnávám uchvacující pohled na himálajské panorama nade mnou. Mám sice plné ruce práce (termika je živá a vyžaduje stálé korekce), ale dojde i na focení. Jednu chvíli uvažuji dokonce o přeskoku údolí severním směrem (pár padáků se tam z mojí výšky vydalo), ale pak si vzpomenu na své „prohlášení“ dole v 1.100 m a zůstávám spokojen na Sarangkotu s tou zaslouženě vybojovanou výškou. V jednu chvíli točím s tandemem, který je doprovázen cvičeným dravcem, jehož za letu krmí pasažér.
Točíme v pohodě blízko sebe, když tu náhle se zděšením sleduji, jak se onen jestřáb řítí přímo na mě, ale hlavu otočenou po svém pánovi. Než stačím cokoliv podniknout, mám ho ve šňůrách! Tolik českých nadávek ve svém jestřábím životě zaručeně ještě neslyšel! Naštěstí pro něj i pro mě se dokáže poměrně rychle ze šňůr vyprostit a střemhlav mizí z kopce, a zřejmě i z Nepálu.
Dobře ví, že až ho potkám, na místě mu seberu piloťák! Od té doby si hlídám každého přilétajícího dravce a hodnotím, zda se dívá na cestu.
Přistávám po 2 a 1/4 hodinách úplně sedřený. Opravdu to dnes nebylo zadarmo, ale rozhodně to stálo za to! Zbytek odpoledne a večera v obvyklém rytmu (pivo – doutník – večeře – internet), na zítřejší ráno je s jistou dávkou neurčitosti domluven odjezd do Bandipuru, tak uvidíme.
16. den 22. 2. 2008
Ráno nejprve zažíváme zmatky kolem odjezdu do Bandipuru. Hoch, se kterým jsme se domluvili neměl zajištěné auto, tak jsme se obrátili na šéfa hotelu, který se ukazuje jako velmi schopný manažer. Nakonec se o nás přetahovali hned 3 taxikáři, což umožnilo srazit cenu na 3.500 rupií za 3 lidi s padáky. Během čekání se dozvídáme z vysílání BBC, že v Nepálu vrcholí naftová krize a začínají nepokoje. Vynořují se obavy, jak se za této situace dostaneme zpět do Kathmandu – všude je opravdu akutní nedostatek pohonných hmot. My tři ale necháváme tyto starosti za sebou a uháníme taxíkem směr Bandipur, který je asi 70 km východně. S ohledem na stav silnic a dopravní situaci v Pokhaře je to cesta na 2 hodiny. Nejprve jedeme po páteřní komunikaci Nepálu zvané Pithwi Highway (opravdu vznešený název pro rozbitou okresku).
Pak stoupáme dobrých 600 výškových metrů v úzkých serpentinách, míjíme stádo opic (makakové) a jsme na místě. Dál to nejde (silnice zde končí), místní nám ukazují cestu na startoviště, ale ještě řešíme dopravu z přistávačky. Přijeli jsme ze severní strany, startuje se na jih a taxík musí zůstat zde v Bandipuru, protože na druhou stranu přes hřeben se dostanou jen offroady. Na místě si najímáme jednoho domorodce, že pro nás přijede. Je to ale dost adrenalin, protože vůbec netušíme, do čeho jdeme a místní nás ujišťují, že už tu týden nikdo nelítal! Honza Slávik „vyměkne“ a létání vzdává – alespoň zůstane v městečku jako styčný důstojník. Kontrolujeme vysílačky a vyrážíme s Jirkou Švestkou na start. Čekal jsem lopotný výstup nepřístupným terénem, ale místo toho po patnácti minutách příjemného stoupání stojíme v sedle přímo na startovačce. Výška 1.200 m n. m., bezvětří, pomalu se probouzí termika. Uvazuji fléru, obhlížím okolí a zatím postupně termika zesiluje. Hlásíme se dolů Honzovi a v jednu startujeme. Já nastupuji přímo do stoupáku, během chvíle jsem 100 m nad start.
Jura má nejprve problémy se startem (šňůry zachytávají o porost), ale za chvíli už jsme ve vzduchu oba. Postupně vytáčíme výš, maximum je 800 m nad start (2.000m n.m.). Stoupáky jsou klidné, snos minimální, vozíme se po hřebenech tam a zpět a nebe je jen naše. Z této výšky už není opar tak hustý a tak vidíme opět úchvatné himálajské panorama na severu. Dalo by se bez problémů letět směrem do údolí, kterým jsme přijeli. Pod námi Pithwi Highway a řeka Seti, nad kterou mám v tuto chvíli 1.600m.
S ohledem na Honzu a taxík ale otáčím zpět a alespoň intenzivně fotím. Mezitím zjišťuji, že Jura hodně vyklesal a vypadá to, že jde na přistání. Pustil se hodně východně, ale aspoň jsme blíž Bandipuru. V údolí na jih od startovačky totiž v té pustině nelze čekat, že by nás po přistání našel sjednaný svoz. Letím tedy za Jurou a také vyklesávám, ale přilétám k němu asi 200 m nad ním. To mi stačí k nalezení stoupáku, kterého se podle mě chytá Jura také. Postupně znovu získáváme výšku a tentokrát kroužíme přímo nad Bandipurem, který je od startovačky přes údolí a za hřebenem.
Znovu fotím a vybírám vhodné místo k přistání. Padne mi do oka náhorní plošinka (spíše pole) nad městečkem na vrcholku svahu. Postupně vyklesávám a přistávám tam. Jura má nade mnou ještě velkou výšku a je vidět, že se mu za mnou moc nechce. Ale správně usuzuje, že je to lepší řešení a za chvíli přistává u mě. Okamžitě jsme obklopeni hordou dětí a překvapivě se objevuje i zbytek týmu, který za námi přijel na motorkách. Sice mají s sebou padáky, ale vzhledem k pokročilé době (jsou 3 hodiny) už do toho nejdou, takže dávají najevo určitou dávku závisti. Scházíme do městečka (má zvláštní a zajímavou atmosféru, ale je tu úděsná bída) a za chvíli jsme u našeho taxíku. Cestu zpět vyloženě protrpíme – řidič spěchá domů, takže na hrbolaté silnici nadskakujeme jako gumoví, pak se přidaly nekonečné fronty u prázdných benzínových pump, které dokázaly spolehlivě zablokovat silnici. Dokonce motorkáři, kteří přijeli až po nás, tvrdili, že už preventivně vytáhla armáda, aby u benzínových pump předešla nepokojům. Ale naši spokojenost z nádherného letového dne to pokazit nemohlo.
17. den 23. 2. 2008
Ráno vstávám už o půl šesté, s Honzou Čížkem a Jurou Švestkou chceme na Stupu (Pagoda míru) ještě jednou vidět východ slunce odrážející se na Annapurně a Macchapucchre. Večer jsme si dohodli v půjčovně motorky, ale zřejmě majitel nevěřil, že by Evropané byli schopni vstát tak brzy – půjčovna zavřená a nikde nikdo. Mávnu tedy na první taxík (div, že ještě nějaké jezdí – vzhledem k nedostatku benzínu) a jedeme nahoru stejnou cestou, jako před časem já na kole a ostatní na motorkách.
Pomalu se rozednívá a přímo na Stupě jsme svědky jakéhosi soukromého obřadu: žena v plášti buddhistických mnichů tluče na bubínek a za zpěvu obchází stupu (samozřejmě ve směru hodinových ručiček, jak velí místní zvyk) a zapaluje tyčinky. Překvapivě dobrou angličtinou nám jen tak mimochodem sděluje, že pagoda je nepřístupná, protože se opravuje a že tam nemáme co dělat – a se zpěvem odchází. Vrcholky himálajských velikánů jsou bohužel v oparu. Odraz vycházejícího slunce sice uvidíme, ale na focení to není. I tak ale opět silný zážitek. Po návratu snídaně, pak se vyhřívám na střeše, protože i přes každý den se zvyšující teplotu je náš pokoj v přízemí pořád studený. O půl dvanácté tradičně vyrážíme na kopec. Původně jsme na dnešek plánovali další výlet na nový terén – Sirkot, ale domácí, kterého jsme požádali o zajištění dopravy zjistil, že tento terén okupuje místní PG firma Blue Sky a dá se tam dostat jen s nimi, a to na 2 dny za 160 USD. Takže bereme zavděk starým dobrým Sarangkotem. Po startu chvíli neurčité oťukávání, před kopcem se motá v jedné výšce aspoň 15 padáků. Pak na tradičním místě tradiční stoupák, kterého se chytá celá smečka. Nechám je, ať se tísní spolu a hledám si svůj vlastní výtah. Poměrně rychle jej nacházím a za chvíli mám celé klubko vrtících se pilotů pod sebou. Ve 2.000 m (500 nad start) se rozhoduji, zda to dnes někam pustím. Pod sebou vidím Juru Švestku a Honzu Musila (Zjevku), takže ještě přitáčím na 2.150 m a vyrážím na sever přes údolí. Vidím, že Jura mě následuje, Zjevka zatím ještě sbírá výšku na hřebeni. Přeskok asi 6 km mě stojí 600 výškových metrů. Teprve na hřebínku před Green Wall se zachytávám, ale je to nevýrazné, takže hobluji svah a čekám na svou chvíli. Mezitím ostatní, včetně Jury i Zjevky, který také přeletěl, pokračují v poměrně malé výšce dál na Green Wall, kde postupně sbírají výšku nalepení na zalesněný svah. Podle tvrzení Jury přitom zřetelně pod sebou slyšel řev opic. Má chvíle skutečně přichází spolu s trojkovým stoupátkem, který mě zvedá zpět nad 2.000 m, takže na Green Wall přilétám s luxusní výškou a mohu vynechat kontakt s opicemi. Míjím místní startovačku a doháním ostatní. Svahy Green Wallu bezpečně produkují jeden stoupák za druhým, takže během chvíle „narážím“ na základnu oblačnosti ve 2.650 m. Protože stoupání neslábne, pouštím se rovným letem od kopce pryč, abych definitivně nezmizel v mraku. Po přeskoku na další z vrcholů Green Wall východním směrem naposledy dotáčím 2.500 m a vydávám se zpět na jih, kde v oparu tuším Sarangkot.
Zjevku vidím před sebou, Juru jsem nechal za sebou. Při přeskoku údolí vário ani nepípne, postupně ztrácím výšku a s napětím čekám, co přijde dřív – zda dosažení hřebene Sarangkotu nebo definitivní ztráta výšky a přistání před cílem. Vidím, že Zjevka s velkou rezervou dosahuje hřeben – při stejné velikosti Streamu, jakou mám já, je poznat mých 10 kg navíc!
Asi 500m před hřebenem odhaduji svou výšku nad ním tak sotva 50 m. Přichází chvíle zásadního rozhodnutí: pokračovat a riskovat, že se octnu pod hranou a tedy v závětří nebo volit jistotu přistání v údolí na okraji Pokhary? Protože podle kouře dole nic nefouká, volím statečně první možnost. Přesně od tohoto okamžiku ustává klesání a já se rychle blížím k hřebeni v konstantní výšce. Hřeben přelétávám skutečně v pouhých 50 m nad ním, ale v naprosté pohodě.
Natlačím se na svah a postupně se vyzvedám zpět nad startovačku, takže po 1,5 hod uzavírám pěkný cca 25km trojúhelník. Pořád marně vyhlížím Juru – později se ukáže, že na stejném místě jako já před hřebenem naopak postrádal těch 50 m výšky a přistál těsně před cílem u Pokhary. Já jsem si létání ještě protáhl, takže přistávám po více než 3 hodinách letu. Jsem celý ztuhlý, takže si rád nechávám sbalit padák místními kluky, z nichž jeden mi dokonce ukazuje mou vlastní vizitku (kde ji vzal?).
18. den 24. 2. 2008
Pro 6 z nás poslední den v Pokhaře. Zbytek si ještě prodlužuje pobyt o 1 den, my máme naplánovaný odjezd do Kathmandu v 15.30. Dopoledne nezbytné nákupy suvenýrů a o půl dvanácté tradičně odjezd na start k rozlučkovému letu. Taxikáře jsme za těch 14 dní naučili jezdit v tuto dobu až před hotel a doslova se o nás přetahují. Vzhledem k plánovanému odpolednímu odjezdu na nic nečekám a do vzduchu jdu ihned po výjezdu, kolem poledne. Termika je ještě nevýrazná a tak se musím tísnit v početném hejnu ostatních padáků, abych se vůbec udržel. Teprve po půl hodině strkání v tlačenici termika zesiluje a je možné volit vlastní stopu a oddělit se od ostatních. Postupně se zvedám nad 2.000 m a pouštím se na západ po známém hřebenu. Nad Green Wall na severu dnes rostou rychle kongesty, takže na přeskok tímto směrem ani pomyšlení. Postupně přitáčím a svižný vítr od JV mě přitom snáší až nad místo, kde jsem otáčel poprvé (před 14 dny). Symbolicky otáčím rovněž a na speedu se tlačím zpět k Sarangkotu. Místy musím intenzivně přitáčet, abych vůbec doletěl. Termika je dnes velmi živá, každý ze stoupáků se nechá hledat, jak jsou větrem deformované. Konečně jsem zpět a proti sílícímu větru jdu nad jezero a na přistání. Nad přistávačkou zkouším ještě naposledy přitáčet, ale snos je tak velký, že se rychle ocitám daleko nad vodou. Vracím se raději nad Pokharu a vytrácím výšku nad městem. Po hodině a půl letu tak uzavírám letovou část nepálské expedice: nalétáno přes 19 hodin, vyzkoušeny nové terény, spousta nádherných zážitků, celková pohoda. Pro paragliding je Pokhara a okolí zemí zaslíbenou a stojí za to se sem trmácet!
Balíme a objednaným minibusem odjíždíme do Kathmandu. Ve 22 hodin jsme po 14 dnech zpět v hotelu Potala, kde jsme strávili naši první noc v Nepálu. Ještě v noci vyřizujeme telefonem program na zítřejší ráno a pak s Honzou Čížkem pokračujeme u Jirky Šrámka ve večírku, který začal už cestou sem. Spát jdeme až ve dvě ráno.
19. den 25. 2. 2008
Vstáváme už o půl šesté – na dnešní ráno máme objednaný let s Budha air k Mt. Everestu! Po dvouhodinovém čekání na letišti nastupujeme do asi dvacetimístného dvoumotoráku a zažíváme fantastickou podívanou na panoráma Himálají včetně Mt. Everestu, Cho-oju a Makalu. Dokonce máme možnost po jednom na chvíli přijít do kokpitu a fotit odtud! Viditelnost je dokonalá, nad Himálají ani mráček. Naše zážitky tak gradují nade všechny meze!
Před polednem jdeme na jídlo a pak doháníme odpolední siestou probdělou část noci. Ve tři odcházím courat po městě, oproti Pokhaře je tu ale naprostý chaos, hluk a nával. Když jdeme večer na večeři, začíná mi už ten mumraj trochu lézt na nervy. Nazítří proto plánujeme, že pobyt po přecpaných ulicích přenecháme místním taxikářům, které hodláme využít k poznávání pozoruhodností. Večer tradičně vypínají proud, takže o internet se dnes ani nepokouším.
20. den 26. 2. 2008
Dopoledne jedu s Jurou Švestkou na Swayambu, což je buddhistický chrámový komplex nad městem. Všude plno opic, prodejců cetek, ale také zbožných obyvatel, kteří sem přichází nechat požehnat svým dětem. Všude spousta rýže, kterou po hrstech rozhazují věřící jako oběti. Nezapomínám na tradiční roztáčení modlitebních mlýnků různé velikosti. Atmosféra je tu pozoruhodná. Cestou zpět míjíme první žároviště, tedy místo poslední služby zemřelým. To ještě netušíme, že se s tímto hinduistickým obyčejem setkáme znovu a blíže. Taxíkem se přemisťujeme na východní konec města k hinduistickému chrámovému komplexu Pashupatinath podél řeky Bagmati (svaté řeky Hinduistů). Nejprve obcházíme nejposvátnější hinduistický chám Pashupatinath Mandir, kam ale mají vstup jen hinduisté. Vchodem pouze zahlédneme obrovskou sochu Šivova býka Nandiho. Vystoupáme po schodech a ocitáme se nad řekou Bagmati, která se zařezává v úzkém kaňonu hluboko pod námi. Sestupujeme dolů k řece s nadějí, že najdeme most a z druhého břehu si alespoň zdálky prohlédneme pro nás nepřístupný chrám Mandir. Už jsme těsně u řeky a po proudu v dálce zahlédneme most, tak pomalu postupujeme po břehu tím směrem. Shora na nás zavolá nějaký domorodec, ať dále nechodíme a raději přejdeme na druhou stranu řeky na tomto místě. Vody je málo, tak skutečně přeskáčeme po kamenech neuvěřitelně špinavý tok. Teprve když se přiblížíme – tentokrát již po druhém břehu – zase k chrámu, zjišťujeme, proč nás z toho původního břehu „hnali“: naproti nám se odehrává jeden pohřební obřad za druhým. Přímo na břehu nad řekou postaví pohřební hranici, na ni položí nebožtíka, provedou obřad a pak jej jednoduše zapálí. Dochází nám, že jsme ještě před chvílí šlapali po tzv. ghátech, tedy místech určených právě ke kremaci a to, co znečišťuje řeku, jsou mimo jiné lidské ostatky, které i s popelem nekompromisně smetou do řeky.
Dalším zážitkem je setkání s tzv. svatými muži. Polonazí sedí nebo leží v různých částech chrámového komplexu, okázale zanedbaný zevnějšek má ukázat, jak pohrdají svojí tělesnou schránkou a údajně meditují ve snaze dojít osvícení. Já to vidím tak, že pravidelně přikrmují stav nepříčetnosti pomocí hašiše a jediné, nač čekají, je šance vyfotit se se západním turistou, pochopitelně za patřičný poplatek. Nemám z nich dobrý dojem, ale oni ze mne asi také ne.
Dostáváme se dokonce do místního hospice. Kde se podle slov našeho příležitostného průvodce starají sestry Matky Terezy o asi 240 starých obyvatel. Hospic je volně přístupný a původně do něj vstupujeme s představou, že se jedná o další z chrámů nebo paláců celého komplexu. Pohled do špinavé kuchyně či truchlivých ložnic je poněkud deprimující, ale vzhledem k tomu, jak žijí běžní obyvatelé Nepálu jde vlastně o docela fešácký domov důchodců. Jen ta hromada polen před vchodem do hospice nějak příliš připomíná nedávný zážitek z břehu řeky Bagmati a zdejší obyvatelé zřejmě dobře ví, nač tu vlastně čekají.
Celkově je ale tato exkurze velmi zajímavá a je nezbytným kamínkem do mozaiky představ o životě v této pro nás podivné, ale pozoruhodné zemi.
21. den 27. 2. 2008
Náš poslední den v Nepálu. Dopoledne ještě s Jurou absolvujeme výlet do jižní čtvrti Kathmandu zvané Patan, kde obdivujeme historické náměstí Durbar Square. Pak ještě nezbytné poslední nákupy suvenýrů a upomínek a poslední posezení v hospodě. Pak se přesouváme pozdě odpoledne na letiště. Po zaplacení odletové taxy 20 USD (ano, Nepálci si nechávají platit za to, že vás pustí ze země!) a jen mírných zmatcích při odbavení našich superzavazadel (váhový limit jsme nedodrželi ani náhodou a personál letiště na nás jistě dodnes vzpomíná se slzou v oku a břišní kýlou) už čekáme s napětím, zda na naše letadlo zbyla aspoň trocha paliva. Kupodivu zbyla, takže někdy kolem půl deváté večer odlétáme z Kathmandu směr Bahrain. Postupně již dobře známé čekání na letištích v Bahrainu i Frankfurtu. Vzhledem k neustálému posunu času ve směru našeho letu velmi brzy a spolehlivě ztrácím přehled o délce našeho cestování, takže jako nejpodstatnější je možné uvést informaci, že zpátky v české kotlině jsme byli na druhý den a dokonce ještě bylo světlo. Poslední skupinové foto na Ruzyni (myslím ale, že vězení to nebylo) a hurá do reality!
Tak tedy: NAMASTE!
