A už to jede, už to frčí… CO? No posedlost létáním na navijáku přece! Po té, co Draci věnovali celou sobotu 26.8.2000 poskakování kolem klubového navijáku (úctyhodných 23 vleků a dosažení dosud nepřekonaného maxima 640 m Petrem Janišem) jsem nepředpokládal, že by se v neděli mohlo dít něco více pozoruhodného. Ostatně valná hromada klubu se v sobotu večer malinko protáhla a nedělní ráno bylo opravdu krušné. Naštěstí to bylo u babičky, všude na dvorku plno lidí, takže jedna mátožná postava se v tom mumraji snad ztratí. Postupně si ale s odcházejícím alkoholickým zákalem začínám uvědomovat, že obloha vykazuje proklatě letové znaky! Přesvědčuje mě o tom i stále zdrcenější výraz Pavla, který na stejném dvorku předstírá absolutní nezájem o atmosférické jevy a už teď jistě lituje svého dobrovolného předsevzetí věnovat se v neděli rodině… O půl dvanácté se v mé chabé paměti vynořuje vzpomínka na Jendovo furiantské rozhodnutí z předchozího večera: „Tož, když se vám to tak lébilo, tak zétra znova, ale jenom do třech, ja?“ Probůh, to mám nejvyšší čas. Ještě telefonát k Půčkům, kde se ujišťuji, že Draci opravdu odtáhli i s navijákem. Pak několik nesouvislých vět před babičkou o neodkladném jednání s ředitelem zeměkoule, který shodou okolností bude dnes hostovat v Benkově a tradá!
Na Benkáči už je živo! Lano je natažené kolmo na včerejší směr, funí docela fest, odvinout se dá tak nejvýše šest set metrů – no, nic moc, říkám si v duchu. Když jsem pak svědkem více než hodinové proluky způsobené totálním zacucháním lana, začínám pomalu litovat svého rozhodnutí opustit naše rozvětvené příbuzenstvo. Ale pak si uvědomuji, že má přítomnost přece dodává lesku každé padáčkářské akci a tak zaháním myšlenky na ústup. Párkrát zafunguji jako startér, a už jsem na řadě. Nejprve je z toho hluboká orba (David dává slabý tah a já do toho předčasně sedám), ale pak vzorný vlek do tří set. Pár třistašedesátek, vário ani píp, za chvíli jsem dole. Sedám tentokrát u navijáku, abych se po čase zase podíval, jak to našim vlekařům jde. Za knipl si zase sedá Jenda a já oceňuji prudce se zlepšující spolupráci vlekaře a tahače lana (Lojza). Pak se znovu přemísťuji na start a říkám si: „Ešče jednó a tahnu do pryč!“ Přede mnou jde Petr Janiš a evidentně zoufale hledá alespoň nuličku – nic. „Tak to prostě dnes nefunguje“, brblám si. „Tak si odbudu tu povinnost a půjdeme na pivo!“ Už jsem připnutý – „ …dé temu knedlik!“ a stoupám šestkou jak utržená pampeliška. V duchu si říkám, jak to asi musí zezdola vypadat strašidelně, protože cítím, jak to se mnou zmítá a pořád musím provádět korekce směru. Ve dvěstěosmdesáti se vypínám a okamžitě dávám pravou, abych se vrátil nad start. Současně slyším toužebně očekávané: píp, píp. Že by? Vário nesměle pípá a signalizuje přítomnost něčeho, co podle vyjádření Petra bylo ve vzduchu naposledy v třetihorách a přijde zase až v příštím tisíciletí: stoupák! Opravdu, můj první na navijáku. Tak, jak jsem měl přitaženou pravou, tak jsem ji již nepustil, ačkoliv při točení termiky preferuji levou. Co kdyby mi utekl? Nebyl to žádný dramatický šprajc, stabilní jeden až jeden a půl. Ale zato pořád! První dvě točky – stovka nad hladinu vyháknutí. Pak další a další točky, snažím se ustřeďovat, jak jen to jde, chvílemi mám pocit, že stojím na uchu, ale maximální stoupání je dva a kousek. Zato výšky utěšeně přibývá. Z původních 600m.n.m. (start ve 300m.n.m.) už je tam 900 m.n.m. a jde to dále.
Všímám si, že mě poměrně čerstvý vítr snáší v mém usilovném kroužení daleko za start. Nedbám, ale přeci jen při každé druhé točce kontroluji polohu vzdalující se skupinky aut a postaviček, abych neztratil orientaci. Do vysílačky se občas ozve nadšené povykování Jendy a Lojzy. Umím si představit, že je pohled na moji vzdalující se siluetu mohl i nadchnout. Co si neumím představit, jsou pocity Petra, který jen pár minut přede mnou ze stejného prostoru zoufale vyhnil… Tohle vše se mi honí hlavou, když přichází po vysílačce zvědavý dotaz Lojzy: „Tak schválně, kolik jsi zatím nakroutil?“ Termika je vcelku stabilní, takže mohu i při točení sáhnout po vysílačce a odpovědět. Ale jsem pověrčivý a říkám si, že když po ní hmátnu, tak to určitě vypnou (tedy tu termiku, samozřejmě). A tak dělám hluchoněmého a točím dál. V 1.200 m. n. m. to ale už nevydržím (ostatně mě už stejně brní pravá ruka) a chlubím se do vysílačky: „Tisíc dvěstě nadmořské, takže litr nad místo vypnutí – super!“ Vyslechnu si blahopřání a pak ještě ujišťuji všechny přítomné, že na start se určitě zpátky nedostanu, protože vítr je opravdu silný a nemám šanci se proti němu prosadit zpět. Přesně podle předpokladu během mé radiokorespondence stoupák zmizel (nebo spíše já z něj), takže mám konečně možnost porozhlédnout se po kraji pod sebou. Teoreticky bych to tu měl alespoň trocho znát, vždyť Haná je moje rodná hrouda. Jenže s mírným studem zjišťuji, že v těchto místech a z této výše (kilometr) nepoznávám nic. Odhaduji, že už jsem za sebou nechal Medlov – aha, to bude támhle ta větší vesnička. Pak spousta dalších dědin, sem tam nějaký rybník, … Fakt si budu muset sednout nad mapu Uničovska, když teď budeme v této lokalitě vlekat. Vlevo rozeznávám větší vodní plochu a usuzuji na pískovnu u Moravičan. Přímo pode mnou výrazná bíle svítící budova (můj ty světe, já nepoznal úsovský zámek!) a pak vpravo ve předu souvislejší lesní porost. Z této výšky to vypadá ploše, ale vzpomínám si, že od startu bylo v těchto místech vidět nějaké brdky – Bradlo, říkal Lojza. Tam to musí znovu být! Tak šupajdím tímto směrem. Výšky utěšeně ubývá a já se rozhlížím po jakýchkoliv projevech stoupavého proudu. Nikde žádné káně ani bába s hráběma, pouze ve mnou zvoleném směru se začíná formovat chumáč slibující, že se brzy stane vzorným kumulem. Takže speed a pojďme tam, podle všeho je krmen právě termikou nad Bradlem. K němu přilétám v šesti stech a začínám hledat. Vpravo, trochu zpět proti větru se právě z vrcholků stromů odpojila dvě káňata a točí. Neuváženě vystřelím hned za nimi. Je to proti větru a trvá to moc dlouho, vytrácím hodně výšky a navíc se ty bestie stejně přemisťují po větru směrem, který jsem před tím kvůli nim opustil. Takže otočka a znovu za nimi! Tentokrát byl můj předpoklad správný, vlastně až příliš! Vlétl jsem po hlavě do takového šprajcu, že mi až vyhrkl sopel z nosu. Vzápětí následovaly rychle po sobě v rytmu valčíku frontstall, půlklap, frontstall, půlklap, frontstall a na závěr upadlo křídlo skoro celé! Jedním očkem sleduji blížící se zemi, druhým plachtu a třetím pátrám po bitevních vrtulnících, které přece jediné mohly po těch dlouhých minutách pohody způsobit takový bigbít. Pak ale usuzuji, že jsem se v honbě za káňaty dostal přeci jen příliš nízko a daleko do závětří Bradla a prostě mě to sežvejkalo. Ještě chvíli bojuji s pokušením se tam vrátit, protože každé otočení do inkriminovaného prostoru je následováno citelným trhnutím směrem vzhůru. Jenže původně zcela placatý les se začíná hrozivě tyčit nade mnou (nebo spíše za mnou) a já možná trochu předčasně zahajuji ústup mimo prostor předpokládaných rotorů. Škoda, asi by mě to posunulo na mém výletu o hodný kousek dále, pokud bych ovšem přežil. Nechci si ale kazit jinak skvělý dojem z tohoto záfuku, takže definitivně dávám levou mimo kopce a směřuji nad vesnici, o níž ani náhodou netuším, jak se jmenuje a kde leží. Ještě ve vzduchu zkouším spojení a oznamuji Drakům, že sednu někde u Mohelnice. Po ujištění, že mě v tom nenechají a přijedou pro mě se soustředím na přistání. Trvá to déle, než jsem čekal, protože vítr je stále dost silný a termické bublinky komplikují rozpočet na přistání, ale nakonec po něco málo více, jak půl hodince ve vzduchu sedám na poli vedle Dubicka (jak jsem si šel osobně ověřit). Euforie dostatečná na to, abych místo moudrého usednutí do místní hospody dal bágl na záda a vydal se zpět směrem, o němž jsem tušil, že by mohl vést do Uničova. Později díky mobilu jsem upřesnil svou polohu a dohodl s pozemním personálem, že dojdu do nejbližší vesnice a tam počkám v hospodě. Bohužel touto nejbližší vískou byla Police, osada postrádající jakoukoliv nálevnu, takže jsem po marnotratně prošlapaných čtyřech kilometrech usedl na kraji vsi a počkal na Lojzu. Už tak skvělou náladu mi zvyšoval pohled na oblohu, kde spolu s větroněm vytáčel v úctyhodné výšce další padák, ve kterém jsem správně tušil Petra Klimíčka. „Tak vida, dnes v tom nebudu sám!“, pomyslel jsem si. To jsem ještě netušil, že mě daleko přežehlí a přistane až v Postřelmově! (Pacholek jeden – to je na důtku s výstrahou!) Ale jinak – klobouk dolů! Ale já byl pro dnešek s těmi svými jedenácti kilometry v dosud neznámém terénu taky spokojen.

Co říci závěrem? Tento skvělý letový půlden přinesl několik poučení:
1.Vždycky to stojí za to! Vyplatí se důvěřovat sám sobě a při tom spoléhat na štěstí.
2.Ženu je potřeba poslouchat jen do určité míry. Jenda sice asi schytal nějakou tu jedovatou poznámku, že místo aby sbíral kladné body v rodinném kruhu dělá blbce nějakým potrhlým Drakům, ale určitě i jemu to stálo za to. Díky!
3.Dát do hromady tuhle partu byla správná volba. Obětavou prací všech se čas od času dočká nesmrtelného zážitku každý z nás.

Co víc si přát?

5.9.2000
Jirka Valenta