Letos vyšly červencové svátky naprosto ideálně na čtvrtek + pátek, takže bez nutnosti vybírání dovolené to dalo 4 dny volna v kuse, což by byla škoda nevyužít k zájezdu za létáním. Nabízelo se několik variant jak, kam a s kým, nakonec nás s Květákem zlákala nabídka Velkého Draka na kompletní dopravu ( bez nutnosti tahat sirku na svozaře ) a tak jsme se přihlásili a už jenom netrpělivě čekali na den D.

Termín odjezdu byl stanoven na středu 23.00 z Olomouce, což mi připadalo pozdě, ale podvolil jsem se rozhodnutí vedoucího zájezdu. Tak jsem tedy vyzvedl Květáka i s jeho bagáží a vyrazili jsme na Kmochovu hledat expediční autobus – kde stála Jurova C4 se zahrádkou, po ulici se poflakoval jeden borec s padákem na zádech a druhým báglem na břiše – jak jsme záhy zjistili – Petr, náš spolucestující a za oknem v posledním patře se mihla známá postava, jež vzápětí pozhasínala a už nás vítal Velký Drak s tím, že už jsme všichni. Po předchozím výletě na jaře do Itálie mě to trošku rozesmutnilo, přece jen ve větší partě je větší sranda, ale na druhou stranu jsme věděli, že tam potkáme spoustu známých a budoucích známých tváří.

Po předchozí e-mailové debatě jsme byli domluvení, že jedeme na Greifenburg a bez otálení vyrazili. Cesta po pracovním dnu a už od rána trvající cestovní horečce byla dlouhá a když jsme ráno v 7 dorazili pod kopec, zavezl nás Jirka na skrytou louku, vytáhli jsme na mokrou trávu karimatky a okamžitě zalehli. Po krátkém asi dvouhodinovém odpočinku nás vedoucí vyhnal ze spacáků, že máme létat a ne se válet. Chtě nechtě jsme museli na kopec, zakoupit lístek, rozbalit vercajk a hurá na start. Než jsem stačil vykonat ranní potřebu, Květoš už byl připravený na startu a na pokyn startéra si dal ukázkového berana s podběhnutím a byl tam. Já jsem toho berana po probděné noci nějak neuběhnul, tak jsem to dal na hranu a počkal na přífuk na start na novém terénu. Po startu jsem se docela propadl a kopaje do šišek jsem valil směr přistávačka. Cestou jsem asi 200 m pod startem narazil na stoupák, otočit to nešlo, byl jsem blízko svahu, tak jsem točil osmičky, kdy mě to chvilkami zvedalo, chvilkami jsem hnil, ale nakonec i přes pár klapanců jsem vytočil nad start a dál nad sjezdovku, až jsem se divil, proč jdou všichni dolů, což jsem pochopil vzápětí, když se to zatáhlo a už nic nepřišlo, jenom klidný skluz až ke kempu. No na seznamovací let to bylo pěkné. Sotva jsme sbalili, měli jsme tam vývoz, takže podruhé nahoru. Nahoře řekl Jirka, že chce taky letět, takže pak vyjede pro auto parataxikem, nebo kdyby Petr nechtěl letět, ať auto sveze (ono to zesilovalo, takže nás bylo víc, co jsme se na to necítili). Než jsem zhltl ranní paštiku, bylo vidět, že se blíží bouřka a i ti, co byli nachystaní na start to sbalili do hospody a jenom jeden lešenář nám předváděl nálety na hospodu a jiné kousky, až to nakonec taky zabalil a my po poradě vyrazili směr Tolmin s tím, že tady bychom mohli čekat na podvečerní sletík a tak si ho dáme raději na Kobale.

Po nočním cestování byla i tato cesta dlouhá, ale okořeněná pěknými pohledy ze sedla Predel, na Mangart, vodopády, Soču a v samotném Tolminu radostí ze setkání s kamarády, kteří přijeli už dřív přímo sem. Čekání na konec deště, odsun oblačnosti a oschnutí terénu se vyplatilo a na popud Jirky Kutila nás Mirouch vyvezl na Kobalu k mému prvnímu letu na tomto terénu. Startovali jsme na opačnou stranu, než je přistávačka v Tolminu, ale po ubezpečení ostatních jsem věděl, že není problém doletět a byl z toho pohodový sletík (teda Mira říkal, ať zkusím posvahovat – tak jsem to otočil 2x tam a zpět a ono to nosilo – díval jsem se pak na vario – měl jsem 1 m nad start, ale pak už poslušně obletět kopec a šup na přistání), sbalit, do kempu a večer po dostavení tábora a uvaření večeře bylo veselo.

Páteční ráno vypadalo všelijak, ale po budíčku, snídani a rajonech jsme vyrazili na koupel do křišťálově čisté Tolminky, kde nás navíc oslnila koupelí v bazénku na Evu místní víla. Až touha po dalších zážitcích nás vyhnala do kempu. Mira a spol. jeli na Lijak, my jsme vyrazili na Kobalu. První let – sletík na oficiální přidávačku (akorát Květák do kempu). Druhý let – už na startu bylo vidět, že z Itálie přichází bouřka, takže na startu tentokrát panika – ne že to tam je, ale abych nemusel dolů autem. Po přistání rychle sbalit a hurá do kempu. Podle zpráv z Lijaku nemá cenu se pokoušet o přesun, je tam úplně stejná situace. Takže čekáme na večerní sletík v kempu, krátíme si čas obědem a kartama. Tak jsme se do toho zabrali, že najednou přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a v kempu vypukla opět panika, vše co má šňůry a plachtu rychle na start. Nahoře pohoda klid, krásný večerní sletík s kochačkou nad místním údolím pod Kobalou, krásně modrou Sočou a Tolminkou, hradem nad Tolminem, nakonec zamávat vodákům a krásně dosednout – opravdu pohádka na dobrou noc (teda potom ještě následoval Sadjevec – kdo neokusil, nepochopí, ale díky Kamilovi a Falkovi už víme, s kým jsme měli tu čest…).

Sobotní rána opilcova nejsou lehká, ale po pravidelné koupeli, snídani atd. výjezd na Kobalu, kde bylo neuvěřitelně plno, asi jak na Cyrilka na Radhošti, ale naštěstí někteří začali postupně odlétat, tak jsme to taky rozbalili a odletěli. Držel jsem se doporučeného schématu – hřeben směr Kobarid a zvolil taktiku, když to stoupá, nezdržovat se nabíráním výšky a letět dál, výšku naberu cestou. No ale pořád v půli svahu mi to najednou nad dědinou Volarje zdechlo a nezbylo, než tam přistát. Po sbalení jsem stopem dojel zpět do Tolminu, pěšky do kempu, vykoupat a všichni už byli připravení vyrazit nahoru. Protože nám slíbil Kamil svézt auto dolů, tak s námi konečně letěl i Velký Drak (umí si vybrat správný termín startu). Na startu už celkem svižně foukalo, takže můj první pokus mě zvedl ještě před otočením a zády ke směru letu s nohama ve vzduchu jsem to zrušil. Druhý pokus jsem počkal na slabší interval, i tak jsem odstartoval jak raketa a po chvilce motání před kotlem už to nosilo až nad Kobylí hlavu a pak zpátky nad start, dotočit do základny a pak na žebro vpravo, přeskok údolí Tolminky (ten mě stál dost výšky, takže jsem se škrábal zase z půlky kopce na hřeben). Ale jak mi poradil po předchozím letu Velký drak – chce to trpělivost, tak jsem trpělivě točil osmičky kolem svahu, dokud vario hlásilo stoupání 0,1-0,2. Přesto to vypadalo depresivně, když jsem viděl nad hřebenem padáky, ale říkaje si „já chcu za váma“ jsem zaťal zuby a nakonec to přišlo – na konci hřebene stoupání zesílilo, takže jsem se konečně dostal nad hřeben a stoupal dál. Tam jsem uviděl, že Jirka už ze stoupáku vyskočil a vyrazil na přeskok dalšího údolí, ale já jsem se rozhodl dotočit stoupák až do základny, protože při přeskoku údolí Tolminky jsem urval speed a tak jsem chtěl mít na přeskok maximum možné výšky. To se nakonec podařilo, ten hřebínek před Kobaridem sice nenosil, ale já jsem to ani nepotřeboval, měl jsem nad ním bohatou rezervu, takže jsem si v klidu prohlédl město a zamířil na přidávačku. Po sbalení jsme si zavolali odvoz a zašli do nedaleké hospůdky na veliko točeno, spolu s náma taky páter František (oslavil svůj první přelet) a jedna pilotka z Liberecka.

Po návratu do kempu jsme to oslavili koupelí, večeří a vyprázdněním Jurovy butelky. Po předchozí válečné poradě (Velký drak navrhoval 3 varianty – zůstat na Kobale, přejet na Lijak nebo na Kovk). Já jsem hlasoval pro Kovk – protože při poslední návštěvě nám moc nevyšel a tentokrát byla předpověď dobrá a dodnes mám v živé paměti, jak jsme tam poprvé přijížděli a zkušený harcovník Filip mi po příjezdu po dálnici ukazoval kopec, na kterém svítil vysílač – to je Nanos, tam se létá z Kovku – a pak mi druhý den po přistání říkal „ já jsem tu Vipavskou dolinu přeskočil a mával na tebe, ať letíš se mnou a pak se vrátil na přidávačku k Anji – byl to pěkný let s návratem – měls letět se mnou“. No prostě mě to lákalo a ostatní nebyli proti, takže zítra jedem na Kovk.

Ráno klasika – snídaně, koupel, rozlučka s kamarády a vyrážíme směr Nova Gorica, Ajdovščina, Kovk. Cestou si prohlížíme Lijak, ale je brzo a ve vzduchu zatím není ani šňůra. Po příjezdu na Kovk vyhodnocujeme směr jako ideální, vítr na udržení dostatečný, takže jenom zhltnu chleba s paštikou, co kdybych tam byl dlouho, vyčurat, rozbalit a hurá na start. Po startu doprava po hřebeni sbírat na svahu první metry. Svah opravdu nosil, takže Květošův a Petrův start jsem už sledoval pěkně shora a půl hodiny jsem se poflakoval kousek nad hřebenem, ale pak přišel mrak, který pěkně nasával a současně bylo vidět, že v úrovni startu se taky pěkně rozfoukalo. Květoš přistál na startu, aby pustil Jirku, ať si tam taky zalétá, ten to nakonec vyhodnotil jako silné na start, tak to sbalil a čekal, až přistaneme ostatní. Sledoval jsem shora, jak rozbalujou vercajk 2 lešenáři a taky Petra, který se motal okolo startu a říkal jsem si, proč nezaletí radši víc doprava, ať ho ta dolina nesežere. Po pár otáčkách, nebo už spíš osmičkách otočit po větru jsem si už netroufl, protože bylo cítit, že mě to snáší nad kopec, jsem uviděl Petra, jak už ho nasává dýza do té doliny a marně se snaží z ní dostat. Já jsem vytrvale stoupal a přitom držel směr Anja, ale i tak jsem se velice pomalu prosazoval a nejvíc mi zatrnulo, když jsem ztratil z dohledu Petrův padák, ještě několikrát jsem zaměřil svůj zrak směrem, kde jsem ho naposledy spatřil, ale neviděl jsem ho ani ve vzduchu, ani na 2 možných nouzovkách, ani v lese. No řekl jsem si, že ho snad kluci sledovali a viděli, kde přistál a pokud to bylo v lese, tak mu vyrazili na pomoc. Za svůj prvořadý úkol jsem v ten moment pojal své vlastní bezproblémové přistání u Anji, abych jim nepřidělával další práci s vyprošťováním, tak jsem zamířil dopředu a pomocí speedu se začal i prosazovat. Po pár minutách, už skoro nad přistávačkou jsem vletěl do stoupáku a s pocitem, že se dokážu z větší výšky prosadit zpět jsem ho otočil a on pěkně nosil a snášel mě směrem nad tu dolinu, kde přistál Petr. Usoudil jsem, že mám dost výšky na to, abych ji zkusil přeskočit, což se mi po pár dlouhých minutách podařilo a ucítil jsem, že začínám svahovat na nejzápadnějším konci hřebene Nanosu, což mi se zpožděním potvrdilo i vario. Zajímavé, jak rychle člověk změní rozhodnutí – od přesvědčení, že musím na přistávačku, v tom stoupáku jsem ho změnil na odlet na Nanos a zpět. No a kdybych vyhnil o dědinu dál, tak mě kluci vezmou, je to cestou domů (jak říkal Kamil, poslední den letí směrem domů a žena ho po cestě vyzvedne). No a v tom jsem si vzpomněl na Filipa, který z tohoto výletu z osobních důvodů vycouval, škoda, že tu není s náma, ten by určitě letěl se mnou rád, ve dvou by nám určitě bylo veseleji. No ale co, i sám voják v poli může zachránit úspěch výpravy, tak jsem vytrvale kopíroval hřeben Nanosu s dodržováním uctivé vzdálenosti od kopce, abych neriskoval případný záfuk, protože mi bylo jasné, že na případnou stromovačku a dopravu zpět do údolí budu sám. Takže po vytrvalém klouzání před svahem jsem se dovezl nad vysněný Nanos a po chvilce kochání otočil zpět směr Ajdovščina, ale po pár minutách jsem vyhodnotil, že zpátky k Anji to bude nadlouho, že bych neměl ostatní nechat tak dlouho čekat. Tak jsem naposledy zakroužil nad Nanosem, rozloučil se s Vipavskou dolinou a podle Kamilova návodu to pustil podél dálnice směrem domů (už nad Nanosem jsem si vyhlédnul město před začátkem dlouhého lesa – bylo vidět, že je to o dost výš, než Ajdovščina, no pokud bych vyhnil, tak budu poblíž dálnice). Podle očekávání mě to po opuštění svahu začalo hned splachovat a vypadalo to, že poletím na veliko točeno někde v půlce plánovaného letu. Nad jednou dědinou ale vario přestalo bučet a naopak krátce zapípalo, tak jsem se tam vrátil a byl tam opravdu vydatný stoupák, který mi dal pěkných pár stovek navrch, ale to už jsem byl nad městem, kam jsem chtěl doletět a po větru za ním se zvedal asi 10 km dlouhý mírný hřeben, celý zalesněný bez jediné nouzovky (teda kromě dálnice), což se mi nechtělo riskovat, tak jsem nechal stoupák stoupákem a namířil si to ve speedu směrem na svou zvolenou přidávačku u místního Merkatoru. Když asi 200 m pode mnou proletěl ultralight, všiml jsem si, že za dálnicí je letiště a roztahujou jednoho větroně za druhým, nicméně s pilotem jsme se dobře viděli a já jsem se mohl plně soustředit na přistání. Posledních 300 výškových metrů jsem se neprosadil ani o metr dopředu, takže tentokrát byl rozpočet na přistání bez vykracování, prostě jsem dopadl na zem jak paragán. Po přistání jsem okamžitě volal Jirkovi a hlásil mu popisem, kde jsem přistál, na což mi odpověděl, ať mu pošlu SMS s názvem města. Tak jsem sbalil vercajk (no padák v tom větru nic moc, ale do báglu jsem ho dostal) a vyrazil k pumpě zjistit název města – Postojna. Tak jsem si dal na zahrádce vítězný plecháč a pak ještě lahváč, než kluci dorazili. Nakonec tedy Petra sundávali ze stromu, ale nic se mu nestalo, na rozdíl od dalšího pilota přiletivšího z Lijaku, který přistál kousek vedle bez mobilu, vysílačky aj. a kterého kluci nakonec dopravili k Anji, kde si ho převzali jeho kolegové. Jirka navrhoval, že pojedeme na Lijak, já jsem projevil názor, že je dost hodin (bylo kolem 4 odpoledne) a dost fouká, takže pravděpodobnost, že tam polétáme mi připadala nízká v poměru k času, který ještě máme strávit na cestě domů, tak jsem navrhl nejkratší cestu domů. Ostatní souhlasili, tak jsme vyrazili. Cestou jsme debatovali o právě končícím výletu a došli na nápad, že by se dal ještě zakončit večerním sletíkem na Hohe Wandu. Tak jsme natěšení sjeli z dálnice a zastavili na parkovišti, abychom se přesvědčili o směru větru – a ten nám nepřál – foukal čistý západ. Takže s ubezpečením Jirky, že si tam někdy zajedeme na víkend, jsme chtě nechtě vyrazili k domovu.

V konečném hodnocení vidím tento výlet jako velmi vydařený a nezbývá než se těšit na další.

Martin Všetula alias Warťas