…a to za každou cenu! Zřejmě takto nějak uvažoval Petr, když osnoval svůj ďábelský plán na likvidaci duševní i fyzické pohody ostatních Draků. Víkend, ve kterém se měl realizovat jeho odsouzeníhodný záměr, přitom začal docela nevinně. Vzhledem ke zdánlivě optimistické předpovědi počasí mu nedalo příliš velkou práci přemluvit Lojzu, Pavla a Jirku, že je třeba první podzimní víkend strávit létáním. Protože Honza byl stále se svojí životní družkou (ano, máme na mysli Ivu, nikoliv naviják) na dovolené, byla volba celkem jasná: jedeme do hor! Avšak nikdo kromě Petra neměl předem tušení, že sobotní výjezd do Beskyd se změní v bohapusté poflakování v nejrůznějších hospodách pod beskydskými kopci, které navíc měnily samovolně svoji polohu, protože silný východní vítr posunoval vše, co mu stálo v cestě. Jediným kladem tohoto podařeného výletu tak byla rekognoskace pro nás nového cvičného svahu na Sklenově. Ale i z toho jsme byli nakonec odváti, takže Petr mohl přesně v duchu dávno předem promyšlené strategie vyslovit klíčovou formuli svého potutelného záměru: „Zítra to tady bude stát taky za h…o, tož pojeďme na Miránd!“ Správně přitom předpokládal, že přítomní Draci rezignovavše na jakýkoliv vlastní a tedy zdravý úsudek nebudou protestovat.
Nedělní ráno bylo jako vymalované a vše postupně nasvědčovalo tomu, že včerejší uragán a oblačnost budou bohatě vykompenzovány poklidným svahováním na Velkém Javorníku. Jedině dosud neznámé šamanské schopnosti Petra, nabyté zřejmě v souvislosti s jeho přípravami na letošní expedici na Kanárské ostrovy, dokáží uspokojivě vysvětlit, proč bez ohledu na vývoj atmosférických projevů, dokázal znovu odvrátit od snahy polétat na známých lokalitách nejen účastníky včerejší cesty, ale i Kubu, Jitku a z dovolené již vrátivšího se Honzu. A tak zatímco byly všechny významnější vrcholy Beskyd či Jeseníků dozajista obsypány nadrženými padáčkáři, parta Draků vesele ujížděla vstříc dosud neprobádanému kopci v předhůří Orlických hor. „To bude bomba!“, vykřikoval každou chvíli Petr, „vloni odtud uletěl Franta Pavloušek devadesátku!“ A protože ostatní z Draků každý zpytoval své svědomí, že nedokázal odolat jeho návrhu a místo jistoty se pustil do neznámého dobrodružství, vzájemně se všichni ubezpečovali, že to samozřejmě bylo správné rozhodnutí a ta devadesátka dnes padne…
Kopec byl nalezen poměrně snadno, i když místní obyvatelé se na podivně vyhlížející individua s auty plnými podivných báglů dívali s krajní nedůvěrou. Již to mělo zřejmě signalizovat skutečnost, že homo paraglidicus se v této lokalitě příliš často nevyskytuje. Tyto ani žádné jiné projevy však neodradily průvod nadšených padáčkářů od okamžitého výstupu na Mirand jeho jihovýchodní stěnou bez použití kyslíkových přístrojů. Dlužno podotknout, že právě kyslíkové přístroje by tentokrát našly uplatnění. Petr jako původce všeho příkoří toho dne vybral zaručeně nejkratší a tedy nejstrmější trasu, jejíž absolvování znamenalo v převážné většině úseků použití všech funkčních končetin, ortopedickou deformaci chodidel a v konečném důsledku stav blízký kolapsu. Chybělo málo a klub si musel nejen volit nového předsedu (ten začal rozeznávat své okolí až v úterý příštího týdne), ale také provést nábor nových členů náhradou za ty, kteří položili své mladé životy v zájmu naplnění ambiciózních snů svého kolegy.
Odměna za náročný výstup byla skutečně odpovídající předchozí námaze: „Tý vole, to je rozhled!“, neudržel se jeden z Draků. „Jen škoda, že se z tak krásného kopce nedá lítat…“. Když vzkřísili ostatní Draci svého předsedu, který v důsledku této poslední věty po osmé omdlel, začalo být všem přítomným jasné, že s tímto kopcem opravdu něco není v pořádku. Po usilovném přemýšlení a složité analýze situace byl učiněn tento závěr: Mirand je termicky výrazná lokalita s ambicí uspokojit při východní situaci i ty nejnáročnější letce, pokud si tam ovšem dotyčný pilot dolétne třeba z Benkovského kopce. Z Mirandu se totiž nedá odstartovat. Jediné místo, které bezpochyby ještě docela nedávno sloužilo jako startoviště, bylo někým zcela nesmyslně zastavěno obrovitou konstrukcí předstírající, že má sloužit k odpočinku kolemjdoucí zvěře a možná i turistů. Zřejmě mediálně nepodchycený konflikt mezi místními lítači a ochranáři či majiteli lesa vyústil v elegantní řešení: žádné zákazy, žádná represe, prostě jim to tady zahnojíme! Takže jinak jistě velmi erozní svah dostal nepochybně potřebnou půltunovou injekci betonu a do toho zasazeno zastřešené (!) odpočívadlo, které spolehlivě pojme dva autobusy turistů i s majitelem cestovní kanceláře a jeho rodinou. A ještě dvě místa na lavečkách zbudou…
Zatímco ostatní Draci spekulují nad pohnutkami, které vedly k výstavbě tohoto monstra, začal Petr dokazovat, že se definitivně zbláznil. Rozhodl se ignorovat tuto překážku a nevzrušeně si začal rozkládat křídlo do prudkého svahu pod původní startovačkou. Ostatní přítomní, v naději krvavé podívané, mu začali ochotně pomáhat a během chvíle bylo vymýceno půl hektaru dřevin v širokém okolí. V tu chvíli předseda omdlel znovu! Ne snad z přílišné odpovědnosti za zbytečně zmařený život jednoho člena klubu. To si jen uvědomil, že pokud by skutečně dokázal Petr odlétnout, nezbylo by mu, než jej následovat, protože by jinak bylo vážně ohroženo jeho těsné prvenství v přeletové soutěži. Také Honza správně rozpoznal nebezpečí, které hrozilo pověsti ostatních Draků, kdyby se Petrovi opravdu podařilo odstartovat, proto se pokusil ho zneškodnit po indiánsku: vrhl po něm tomahawk, který těsně před tím používal pro ohleduplné přesazování stromků. Sekyrka sice Petrovu hlavu těsně minula, ale když se jí nepodařilo nalézt, bylo jasné, že to Petr stejně nepřežije, protože tak, jako spadl do propasti tento nástroj, dopadne za chvíli i on… Sekundy těsně před startem byly pak opravdu hodny zaznamenání pro všechny časy: pilot stojí po pás v křovinách, obtočen liánami a jedovatými hady, padák rozložený nikoliv za ním, ale nad ním (tak prudký byl svah) a náběžku drží celkem pět ochotných pomocníků smířených s faktem, že se v příštích chvílích zřítí nejen pilot, ale i oni, protože se už nebude čeho držet…
Po pokusu o start se křídlo okamžitě zachytává levými šňůrami za kaktusy (nebo co to tam rostlo) a Petra navždy pohlcuje džungle. Jen se tak trochu zavlní větve opuncií, z nedalekých banánovníků poplašeně vzlétne hejno papoušků a vysoko nad korunami pralesa začíná kroužit dvojice věčně hladových supů… Ale již se blíží pomoc! Stateční zachránci postupně sundávají šňůru po šňůře křídlo z větví stromu (jde to snadno, protože vzhledem ke sklonu svahu netřeba šplhat do koruny – stačí stoupnout nad něj) a pak tahem za vyproštěný padák vytahují Petra z hlubin pod sebou. Dlužno dodat, že se tento nucenému výstupu zpět zoufale bránil, protože mezitím uzavřel doživotní přátelství s rodinkou horských koz a přesvědčoval ostatní, že teprve z tohoto místa, kam sklouzl, se bude dobře startovat. Ale vzhledem k tomu, že v uvedených místech se dokázaly udržet jen nejodolnější druhy lišejníků, byl bez milosti vytažen vzhůru.
Pak následuje sestup zpět, během něhož se ortopedické tvarování chodidel definitivně mění na takové, které provždy znemožňuje chůzi po rovině. Je půl druhé odpoledne, takže je třeba rozhodnout, kam přesunout Draky, aby si vynahradili neúspěch této expedice. Po zamítnutí ambiciózních návrhů (do Alp, do Krkonoš, do řiti, …) se vrací celá smečka do Uničova a je vytažen starý dobrý naviják. Ještě jednou se Draci ten den dopouštějí osudové chyby: pouští neuváženě na start Petra, který je znám tím, že dokáže spolehlivě znepojízdnit naviják na několik následujících hodin. A ani tentokrát nezklamal! Zatímco si ke zděšení některých soupeřů v soutěži vesele přitáčí v poslední termice toho dne, dole oba mechanici rezignovaně zahazují pracovní rukavice a naviják i se zacuchaným lanem a roztaveným motorem shazují do propasti pod Benkovským kopcem. Naštěstí se oprava přeci jen daří, takže vlekací aparát je znovu vzat na milost a postupně jsou vytaženi ostatní Draci. Již zcela netermických podmínek využívají alespoň k efektnímu provedení několika figur, z nichž obzvláště zaujal Pavlův nácvik přízemního letu na navijáku s kopírováním terénu ve výši přesně 68 centimetrů nad zemí. Později sice tvrdil, že tento způsob letu používá teď armáda v naději, že tak přesvědčí generální štáb k nákupu bitevních vrtulníků Apache, ale my víme své…
Závěr dne tedy byl přece jen letový, ale Petr už asi nikdy nikoho nepřesvědčí, že pravou příčinou takto ďábelsky naplánovaného víkendu bylo jediné: znemožnit ostatním létat v regulérních podmínkách osvědčených terénů a zabránit jim tak v možnosti jej předstihnout v počtu nalétaných kilometrů. Dlužno dodat, že pod dojmem tohoto logického závěru byl i jeho poslední návrh toho dne – jít do hospody – přijat se značnou nedůvěrou. A to je u Draků co říct!

26.9.2000
Jirka Valenta