Pondělí 6. 11. 2000
Budí mě Winstonův hlasitý hovor (jinak mluvit neumí) – a kupodivu zní na dvorku čeština! S kým to mluví? Vždyť Petr s Radkou ještě spí. Vycházím ven s nezbytnými skleničkami slivovice a seznamujeme se s česky hovořícím Němcem jménem Peter. Doma vysoko postavený manager jedné automobilové firmy, tady Winstonův vděčný dlouholetý hostující kamarád, který ve vypůjčených montérkách pomáhá na stavbě garáže.
Winston pro nás zastavuje projíždějící auto s nákladem ryb a my nakupujeme tuňáka velkého jako sele! Na základě Winstonových rad připravujeme maso na večer. Je to úplný obřad a během této docela zajímavé práce dostáváme další spoustu rad ohledně jídla zde na ostrově: jak připravit pikantní omáčku mocho verde; jak si říci v banánové plantáži o zralý trs banánů (farmáři totiž nikdy nenechají banány dozrát a expedují je ještě nejedlé, protože zelené); jak se správně používá avocado; že ty chlupaté potvory, co se válejí všude kolem cesty a vypadají jako malé kaštany, jsou skutečně kaštany, ale jedlé a je třeba je nechat naříznuté přes noc ve slané vodě a pak opéct ve žhavém popelu.
Mimochodem informace o jedlých kaštanech přišla právě včas, protože zanedlouho slaví Kanáři nějakého svatého a při této příležitosti se prý děcka vytratí ze školy a vysbírají všechny jedlé kaštany, takže by na chudáky Draky nic nezbylo!
Pít se má ke kaštanům červené víno, protože po smíchání s pivem to člověka nafoukne jako vzducholoď. Po další ochutnávce naší slivovice (zdaleka ne první) prozradil Winston místní tajemství: v každé hospodě je k mání místní doma pálená kořalka tierra, která se oficiálně prodávat nesmí, ale všichni o ní vědí a na požádání je vždy pod pultem k dispozici. Svou přednášku o místních kulinářských zvycích končí zvoláním: „Vyserte se na lítání a pojďte chlastat!“
Se slibem, že se tentokrát vrátíme před čtvrtou hodinou, abychom se mohli zúčastnit zahradního posezení spojeného s grilováním, vyrážíme na obhlídku startoviště, ale hlavně přistávačky Las Indías (převýšení 620 m). Shora je patrné, jak ostrov tvoří závětří převládajícím východním větrům – od jižního cípu ostrova běží oceánem ostrá hranice mezi zčeřeným a klidným mořem. Oficiální přistávačku pro startoviště Las Indías nacházíme poněkud blíže k moři, než udává mapa ze SkyFly. Je umístěná vedle výrazné nízké budovy závodu na zpracování banánů na okraji útesu uprostřed černého lávového štěrkoviště. Je zde fléra a dost místa i pro bezproblémové přistání rogala (na rozdíl od varování v původním popisu této přistávačky.
Plni odhodlání vyjíždíme zpět na start, ale vítr výrazně zesílil, proto se přesouváme na Puerto Naos. Pořád ale duní, proto v San Nicolas odbočujeme na El Paso (vlevo za vsí míjíme záložní přistávačku na fotbalovém hřišti, kterou lze použít při startech z vyšších poloh, jejichž nalezení nás teprve čeká). Z El Pasa vyrážíme vstříc hlavnímu hřebeni, který v severo – jižním směru předěluje celý ostrov. Před ním uhýbáme na El Pilar a šplháme po západním svahu hřebene ve snaze nalézt další terény užívané místními lítači. Na lesní cestě, která nás má dovést ke kýženému cíli, však stojí lesní traktor a dělníci předstírající práci, takže to znechuceně otáčíme – stejně se nedá pro silný vítr létat. Místo sjezdu zpět pod hřeben na hlavní silnici volíme dobrodružnou cestu po vrstevnici lesní cestou, jdoucí místy lávovými řečišti (samozřejmě ztuhlými). Náš Peugeot 106 se pro tuto chvíli mění na offroad. Překonání některých kritických momentů by zasloužilo uznalý dopis do automobilky. Jen chudák José už asi padáčkářům takové auto nepůjčí a vybaví je rovnou jeepy!
Kupodivu přijíždíme ještě za světla do Fuencaliente a na zahrádce u Winstona se připojujeme k domácí idylce ve složení Winston, jeho manželka Tereza a Peter, česky mluvící Němec, jehož nejoblíbenějším slovním spojením je „…takový hovínka…“. Rožníme ráno naloženého tuňáka, pijeme místní bílé víno teneguiya a vedeme řeči o životě. Ani nám nevadí, že je to vůbec první den zde na Kanárech, kdy nelétáme.
Témata hovoru jsou opravdu pestrá: např. místní voda. Je jí na kanárské poměry dost, ale přesto si obyvatelé komplikují život při budování jejího rozvodu. Místo aby si dohromady pořídili společný sběrač, vede každý samostatně z hor vlastní trubkou tu svojí vodu, takže místy vypadají svahy a skaliska jako skladiště železářství – všude se v divokých úhlech křižují přes sebe úzké vodovodní trubky, někdy i ve svazcích po pěti až deseti vedle sebe. Obyvatelé La Palmy rozeznávají tři druhy sladké vody: obecní (tu nikdo nechce pít, protože je pochopitelně chlórovaná), vlastní (dešťová jímaná téměř v každém obydlí do někdy skutečně obrovských nádrží) a privátní (sváděná z vyšších poloh jen pro vlastníky akcií, tedy majitele pramenišť). Když jde pak člověk do hospody, musí vědět, která má napojení na tuto privátní vodu a tam pak si lze dát skutečně dobrou kávu…
Probírá se i rozdílná mentalita jižních a severních národů; vliv vzdělání na svobodu člověka; víra v osud v kontrastu se schopností lidí ovlivňovat svůj vlastní život; naivita představitelů Evropské unie, která dotuje na La Palma projekty, které nikdo z místních nechce; přístup obyvatel La Palmy k práci a povinnostem a mnoho jiných témat. Winston se opravdu ukazuje jako volnomyšlenkář a nekonformní člověk a dokáže i zkušenému člověku natočit zrcadlo nahlížení na svět pod zcela nečekaným úhlem. Vydržíme takto povídat a popíjet až do večera. Ochutnáváme zdejší typické sladké sušenky z mandlí. Den potom končíme v dalším z místních barů bůhví kolikátou už lahví vína, tentokrát opět červeného.
Úterý 7. 11. 2000
Od rána má Winston starost o správný postup při přípravě polévky a salátu ze zbytků tuňáka, takže pod jeho odborným dohledem děláme vývar z kusů této obrovské ryby, připravujeme hory zeleniny, koření atd. Přitom dokáže ještě dohlížet na zednického pomocníka, který omítá jeho garáž. Výsledkem pilné práce (ne toho zedníka) jsou dvě obrovské mísy plné dobrot, které se ale nejprve musí nechat uležet. Zároveň se dozvídáme mnoho dalších zajímavostí, jak ze zdejších reálií, tak i z Winstonova života.
Např. to, jak se plavil po moři, lovil ryby, dělal lodního kuchaře nebo pomocného dělníka na letišti či stavbyvedoucího při budování velkých turistických hotelů na Gran Canaria. Nebo že bílé ryby se připravují bez koření, zatímco modré ryby (makrela, sardinka, tuňák) naopak vyžadují mnoho koření. Že teď v zimě je při pobřeží ryb velmi málo, protože jsou spodní proudy a tak se musí za lovem daleko do moře. Hlavně ale zjišťujeme, že je sice zážitek dát si v hospodě rybu a víno, ale nevyrovná se to téže kombinaci připravené vlastníma rukama.
Po desáté vyrážíme létat. Winston naši vášeň označí za nemoc, Petr mu opáčí, že jsme takoví dělníci nebe. Dnes je mimořádné teplo i zde ve Fuencaliente a snad poprvé téměř vůbec nefouká. Jedeme tedy na nejbližší start Las Indías (převýšení 620 m). Pozoruhodný je tento terén hlavně tím, že startující pilot skoro určitě zastaví provoz na přilehlé silnici. Nejen proto, že zvědaví řidiči se chtějí podívat, co je to za blázny, kteří se vrhají ze strmého útesu do hlubiny. Také proto, že se při čelním startu dostane padák kus do silnice. I když já jsem to vzhledem k téměř absolutnímu bezvětří vyřešil tak, že jsem si padák rozložil rovnoběžně se silnicí (kolmo na směr startu), rozběhem natlakoval padák a pak rázně vlevo vbok a šup dolů! Vidět mě tak starý Šatava, ten by měl radost!
Petr jde hned za mnou. Otevírá se nám nádherná scenérie: pod námi kolmé stěny padají prudce dolů k moři, na terasách lávových skal jsou zachyceny domečky a banánovníkové plantáže. Oceán je tmavě modrý a hladký jako zrcadlo. Tlačíme se podél útesu doprava, kde ve vzdálenosti asi dvou km vidíme nasvícené stěny a s obavami se tak vzdalujeme přistávačce (a jinde opravdu přistát nelze). Nasvícený svah nakonec naštěstí nezklamal a oba bojujeme o každý metr v neustálém stresu, že v případě potřeby to zpět nedokloužeme. Petr využívá svého menšího plošného zatížení (a svých nesporných kvalit) a zvedá se znovu na úroveň startu. Odvážně klouže podél hřebene směrem k Puerto Naos. Nakonec nedolétne a sedá na jedné z mála pláží v této oblasti obklopené kolem dokola skalisky. Při silnějším větru by asi byly problémy, ale dnes je to O.K. Záložních přistávaček je na ostrově vůbec velmi poskrovnu a od pilota to vyžaduje neustále správný odhad a zdravé korekce. Já mezitím bojuji v cca 500 m (tedy 100 m pod startem) na hranici dokluzu zpět na oficiální přistávačku.
Nakonec po krátké radiokorespondenci s Petrem a Radkou odpaluji poslušně na ní. Cestou kupodivu neztrácím tak moc, chvílemi i točím slabé bubliny, takže mám dost času fotit a kochat se. Z klidu mě vyruší jen vrtulník, kterého evidentně zajímám a obávám se, aby si mě pilot nepřiletěl prohlédnout blíž. Naštěstí od tohoto záměru ustupuje a já sedám bez problémů na přistávačce, která je skutečně dost velká i pro rogala. Mezitím přijíždí Radka, balím a jedeme směrem k Puerto Naos pro Petra. Ten je celý zdivočelý z Němců kolem sebe na pláži, takže si ani nestačil prohlédnout všechny holky slunící se nahoře bez. Ale po přistání do velmi omezeného prostoru prý sklidil potlesk na otevřené scéně.
Jedeme do našeho oblíbeného kiosku Morena v Puerto Naos. Nezbytná dvě piva a tu zpozoruji, že se náš známý místní tandemista Javier zvedá ze své oblíbené židle a jde s dalším Němcem do „rachoty“. Protože jsme ho předtím viděli přilétat z nám neznámého směru a s velkou výškou (při nulové termické aktivitě), bylo nám jasné, že disponuje startovačkou, kterou je třeba prozkoumat. Slovo dalo slovo a on souhlasil, že ho můžeme následovat. Jeho podnikavá partnerka sice vyvinula snahu nás za to znovu zkasírovat, ale tentokrát jsme se nedali!
Nakonec jsme tak objevili dosud suverénně nejlepší startoviště na La Palma z úbočí hory Los Campananos, což ve španělštině znamená zvony. A jako by nás opravdu skála za námi vyzváněním vyzývala k pokoření tohoto terénu. Bylo sice nejprve třeba vyšlápnout pětadvacetiminutový trek (tentokrát už ani náš Peugeotek, zvyklý na ledacos, nestačil na rozbitý závěrečný úsek cesty). Vynaložená námaha je však bohatě vynahrazena pohledem na nádherné školní startoviště v sopečném písku ve výši 900 m nad mořem (a pochopitelně se stejným převýšením, protože se přistává opět v Puerto Naos, tedy přímo u moře).
Jediným problémem tohoto terénu je, že právě ve výšce 900 m bývá často základna oblačnosti. Bohužel se toto pravidlo začíná naplňovat i těsně po našem příchodu na start, a to velmi rychle. Bez dlouhých okolků tedy startujeme do oken tvořící se oblačnosti a koukáme se co nejdříve vymanit z objetí mraků. Jako obvykle v takových případech to dává všude, takže prvních deset minut letu mám skoro křeč v rukou od neustálého stahování uší. I tak střídám v rychlém sledu kolem sebe mléko a zase spásný průhled dolů na zem. Konečně jsem definitivně pod oblačností a mohu se klidněji porozhlédnout kolem sebe. Startoviště Jedey (600 m, to je to, kde jsem poškodil šňůru) přelétám s dvousetmetrovou rezervou.
Petr je na tom hůř a každou chvíli ho vidím vysoko nad sebou vypadávat z mračen a zase se do nich vracet. Pak už se vozím nad důvěrně známým útesem nad Puerto Naos, zatímco Petr je úplně ve předu nad mořem v úctyhodné výšce a evidentně nemůže vyklesat. Nasazuje proto spirálu, ale stejně mu to na přistávačku trvá hezky dlouho – tentokrát by moje plošné zatížení zápasníka sumo jistě bral! Chvíli po něm přistávám taky a euforie je dokonalá. 900 m převýšení i při problémech s oblačností je silný zážitek! Obligátní dvě piva v kiosku Morena a na pláž!
Tentokrát je na obhlížení polonahých děvčat více času. Po asi půlhodině válení se na pláži přichází Petr s návrhem vyzkoušet další z dosud nepoznaných terénů – El Time. Vše nasvědčuje tomu, že by to mělo chodit i tam a tak nedbáme zlověstných pohledů Radky, kterou kvůli tomu Petr vytáhl násilím z moře a jedeme vlastně už potřetí na žebro nad Puerto Tazacorte.
Zde však potřetí zjišťujeme přesně opačný směr větru – z východní strany (ačkoliv ta je teď odpoledne už zastíněná a dole nefoukalo nic ani od moře) a tak znovu kapitulujeme před tímto startovištěm a i s ohledem na doporučení místních je definitivně mažeme z naší databáze. Našli jsme mezitím příliš mnoho lepších a i přístupnějších!
Odjíždíme rovnou do Fuencaliente, kde šokováni nacházíme nad naším oblíbeným barem Arepera Yajaira český vývěsní štít s reklamou na českokrumlovské pivo. Bohužel českého v tom baru nemají nic, ale přesto si v obrovské pohodě dáváme červené víno a tlustý doutník za vskutku lidovou cenu 50 peset. Pak ale spěcháme domů na další pokračování tuňákových hodů – hustá zeleninovo – tuňáková polévka a smažené plátky tuňáka s místními bramborami a červeným vínem. Úplně přežraní musíme nechat salát z tuňáka až na snídani.
Za nejsportovnější výkon dne pak prohlašuji mé vlastní přemístění z kuchyně do postele. Je to dřina, taková dovolená na Kanárech!
Středa 8. 11. 2000
Nemohu dospat, jak se těším na snídani! Zbytek polévky a salát z tuňáka nemá chybu! Chceme sice brzy dopoledne vyrazit ven, ale Winston má opět chuť si povídat a my nemáme to srdce ho zklamat. Zaměstnává na rekonstrukci garáže mladého přidavače, který si chce vydělat na auto a ten Winstona honí do práce. On sám by dnes raději odpočíval, včera měl prý náročnou noc s kamarády a karbanem.
Dozvídáme se od něj další zajímavé reálie. Např. když si chce někdo postavit nebo zrekonstruovat dům, nestačí mu, jako u nás, stavební povolení od obecního úřadu. Je-li stavba nad určitou výměru, posuzuje projekt ostrovní a nebo až kanárská vláda. V takovém prostředí ovšem pochopitelně bují korupce, což Winston nijak nepopírá. Probíráme s ním také rozdílnou úroveň výkonu řemesla u nás a zde. Zajímavé je také vyslechnout si jeho hodnocení politické situace na ostrovech. U vlády je již mnoho let nacionalistická partaj, která chce za každou cenu chránit místní pracovní trh před cizinci, ale pochopitelně v rámci principů Evropské unie se jim to totálně nedaří – čas od času Madrid utáhne kohoutky dotací z EU a všechna hesla o protekci domácí pracovní síly musí stranou…
Vyrážíme tradičně až po půl jedenácté. Už několikátý den je zataženo, ale zatím vždy alespoň foukal vítr od moře na některý ze svahů. Dnes je vše jinak. Zataženo a vítr dolů z kopce. Rezignujeme a jedeme na pláž Playa Nueva.
Oddáváme se pétanque a koupání v moři – vlny jsou dnes opravdu jako dům, takže i mě, suchozemskou krysu, to přilákalo do vody bojovat s tímto živlem. K tomu ještě krátká procházka městečkem Puerto Naos a už chytám nervy – chybí mi každodenní polítání. Naštěstí se jako obvykle odpoledne vítr stáčí a jde přímo proti startovišti Puerto Naos. Dokonce vidíme přilétat padák z nám již známého startoviště Los Campananos, i když to je opět v mracích. Vzhledem k podmínkám očekáváme pouze krátký slet.
Nad námi olověně šedá obloha, zpět k Fuencaliente už prší, na západním obzoru nad oceánem se kupí zlověstné mraky… Startujeme a kupodivu to drží nad hřebenem. Shora zjišťujeme, že Puerto Naos je jediné místo široko daleko, kde to fouká proti kopci. Všude kolem to má úplně jiný směr – prostě další z kontrastů ostrova. Vozíme se ve 100 – 200 m nad útesem a hrajeme si s každým stoupáčkem, který je generován i jen odleskem slunce na mořské hladině. Fotíme se navzájem a blbneme jak čerstvě vylíhlí rorýsové. Po hodině pohodového létání nás zahánějí kapky vody ze stále nízké oblačnosti.
Přistávám přesně do středu kruhu za nebývalé pozornosti německých turistů. Zjišťujeme, že to je nová várka – středa je den, kdy jedni odjíždějí a další davy sem letecké společnosti zase přivážejí. Náš oblíbený kiosek Morena je kvůli tomu zavřený, dokonce ani místní tandemista dnes neláká Němce ke komerčnímu svezení. Jsme tak jediní, kdo dnes výrazněji zazářil na obloze…
Ještě za světla se vracíme do Fuencaliente a rovnou do baru. Už jsme si zvykli na kombinaci pivo a vítězný doutník, vždyť tady to létá i když je neletovo! Domů přicházíme přeci jen podle tradice za tmy.
Čtvrtek 9. 11. 2000
Ráno jde Petr s Radkou pro čerstvé ryby. Tentokrát ale nekoupili nic, ba ani koně jim nechtěli v železářství prodat! To si totiž Radka popletla jediné písmenko ve slově označující makrelu (caballa – caballo) a už koluje po vesnici fáma, že ti podivní Němci, co ale nemluví německy, žerou koně…
Dnes vůbec nefouká a je skoro jasno. Míjíme tedy hrdě všechny známé startovačky, přestože nás lákají začínající termikou vzorně napnutými flérami a vyrážíme ohledat nové terény. Nakonec je z toho „jen“ turistika ošizená opět jízdou autem až do míst, kde zůstává vždy všudypřítomným německým turistům rozum stát, jak se tam ten malý Peugeot mohl dostat.
Postupně nacházíme tři nová startoviště: Birigoyo 1.650 m (WNW), Birigoyo 1.750 m (N-E) a El Gallo 1.330 m (WNW). Obě vyšší startoviště jsou sice v mraku, ale dosažení těchto míst je pro nás, líné Draky, přesto zážitkem! El Gallo sice není v mraku, ale zato je v dosti silném rotorovém proudění, které má na svědomí východní vítr převalující se přes hlavní ostrovní hřeben, od kterého jsme jen kousek. Cestou zpět sbíráme jedlé kaštany a přesouváme se na ještě nižší start, Los Campanarios (900m), které jsme předevčírem pořádně nevychutnali kvůli oblačnosti. Tentokrát nás „zvony“ nezklamaly a připravily nám nádherné zážitky z bezproblémového startu a klidného letu včetně nezbytného závěrečného vození se na hřebenu nad Puerto Naos.
Místní tandemista Javier je z nás nadšen a ukazuje nám na mapě další tajnou (protože oficiálně neuváděnou) startovačku – Montaña Negro s převýšením údajně 1.400 m! Tak to musíme mít! Kromě toho haní startoviště El Time jako téměř nepoužitelné a hovoří o náhradním startu v této lokalitě – Torros del Time. Následují nezbytná dvě piva v již opět fungujícím kiosku Morena, chvíle pro Radku na pláži a jdeme opět do toho! Tentokrát je z toho jen klasický slet z Puerto Naos, ale i tak jsme pro nově příchozí Němce – padáčkáře ostřílení místní borci a ptají se nás na vše ohledně zdejšího lítání.
Jednak proto, že se s nimi místňák Javier nedomluví a taky proto, že my po nich nechceme, na rozdíl od něj, žádné peníze. Tedy zatím!
Závěr letového dne nám zpestřuje jeden z přistávajících Němců, který pověsil svůj padák elegantně na lampu pouličního osvětlení. Už jsem viděl viset padák leckde, ale na kandelábru? Přemísťujeme se do našeho „českého“ baru ve Fuencaliente. Klidný a jasný večer dává tušit na zítřek super zážitky!
Pátek 10. 11. 2000
Podruhé během této expedice je usilováno o vážnou poruchu mého psychického vývoje. Vstáváme v sedm hodin! Po snídani vyrážíme zdolat nový terén – Montaña Negro. Pouhých 30 minut autem a ze 700 m se ocitáme ve 1.300 m nadmořské výšky. Auto necháváme stát a dál už musíme pěšky. Po hodině ostré chůze s batohy na zádech jsme v 1.750 m na vrcholku Montaña Negro.
Je před desátou hodinou dopolední, vzduch je jiskřivě čistý, absolutně čistá obloha a obrovský rozhled na všechny strany – tak to je zážitek! Začínám pomalu odpouštět oběma svým společníkům, že mě vzbudili tak brzy. (I když oni jistě budou všude tvrdit, že to bylo naopak!) Přímo pod námi v předpokládaném směru letu zívá kráter jako hrom, takže v bázni a úctě slézáme o sto metrů níže na jeho přední okraj. Po příchodu na místo určeného startoviště jsem se těžce zpotil: pod našima nohama se zjevila propast padající kolmo dolů snad celých 1.630 m, které toto místo vykazuje na našich výškoměrech. Terén pro přípravu padáku a případný rozběh je všechno možné, jen ne obvyklým startovištěm. Velmi prudce skloněná plošina o délce sotva patnáct metrů tvořená velmi nestabilním lávovým suťoviskem. Plošina končí dvěma asi dvoumetrovými borovicemi, mezi kterými je přesně prostor pro jeden padák, a ještě zbude na každé straně místo pro opotřebovanější žiletku…
Když jsem si chystal éro, bil jsem sebou každou chvíli o zem, protože udržet se na tom suťovisku by byl úctyhodný výkon i pro horskou kozu! Ještě asi dvacet minut oba s Petrem váháme a ptáme se sami sebe: „Proboha, co tady děláme? Copak jsme opravdu takoví magoři?“ Asi jsem, protože najednou stojím plně připravený a zapnutý čelem k propasti a čekám na nejvhodnější okamžik. Za mnou stojí Petr s Radkou a drží mi náběžku. Petr napětím nedýchá, Radka má pevně sevřená víčka, já něco úplně jiného. Start! Napínám šnůry a cítím potřebnou stabilitu – naštěstí, protože teď se dá už jen letět, na korekce či zrušení startu není místo a ani pomyšlení! Těsně míjím obě borovice, které mi zklamaně mávají svým dlouhým jehličím na cestu.
Uáááááááááááá! Adrenalin stříká všude kolem, pocit uvolnění a bůhví čeho ještě je dokonalý. Let probíhá naprosto klidně, ještě pro jistotu nadlétávám hodně dopředu, abych nebyl moc v závětří hřbetů, které ode mě vpravo vybíhají z hřebene, ze kterého jsem právě odstartoval. Otáčím se a sleduji Petra, kterému nezbývá než mě následovat. Start rychle mizí nade mnou a za mnou, za chvíli nejsem schopen rozeznat detaily, protože je zastíněný, kdežto já už jsem v plném slunečním světle. S pocitem krále oblohy se pyšně rozhlížím po fascinující scenérii hor, pobřeží a oceánu pode mnou. Věřím, že přesně takhle to bylo pro nás nachystáno, abychom téměř na závěr našeho pobytu zažili tento neopakovatelný zážitek. Zdá se mi, že letím celou věčnost, tak se vytrhuji ze stavu blaženosti a věnuji se trochu letu a dění na startu.
S překvapením zjišťuji, že za tu chvíli, co jsem odletěl, se vytvořila v úrovni Montaña Negro oblačnost, a tak začínám mít obavy, zda vůbec Petr stihnul odstartovat. Dokonale jsme si tímto ověřili, že na ostrově La Palma lze použít tato vyšší startoviště jen k dopoledním nebo popř. ranním sletům. Už kolem desáté (a někdy i dříve) začne kolem 1.000 m nadmořské výšky kondenzovat všudypřítomná oceánská vlhkost a výše položené starty se ukryjí do mraků nebo nad ně. Rádiem si ověřuji, že Petr v pořádku odstartoval a teď kličkuje mezi tvořícími se oblaky. Můj klidný let pokračuje až nad startoviště Los Campananos (900 m), nad kterým ale mám ještě více než dvě stovky.
Zde potkávám první náznak termiky, vário nesměle zapípalo. Kroužím nad tímto místem a nad blízkým Jedey (startoviště 600 m) a čekám na Petra. Konečně ho vidím, jak vypadává z mraku za mnou a proti mně má dobrých tři sta navíc. Přesouváme se nad Puerto Naos, kde je zjevná termická aktivita. Vytáčíme a zase hnijeme bok po boku až do zblbnutí. Pak dobrovolně sedáme udření a plní dojmů po více než hodině letu.
Javier nepokrytě dává najevo svůj obdiv a je vidět, že jsme u něj opět stoupli v ceně. Pak následují piva, Němci (ty jsme nekonzumovali, ale diskutovali s nimi o lítání) a pláž. Jako samozvaný místní znalec prohlašuji už ve 13.00 hodin, že pro dnešek je s termikou konec (jak jinak, když už toho máme pro dnešek my dva dost, že?). Javier vytahuje obočí, ale pamětlivý našich dosavadních výkonů rychle bere nahoru svého německého zákazníka, aby ještě něco vydělal. Vždyť ti dva šamani z východu jsou schopni všeho…
Jako z udělání se skutečně obloha zcela zatahuje stratokumuly a je po termice. Navíc se z oceánu od západu začíná blížit ocelově šedá hradba s deštěm. Od tohoto okamžiku se nás všichni začínají ptát, jak bude zítra a jak za měsíc. Některé slabší povahy nám dokonce začaly nosit obětní dary… Němci předvádí několik nezodpovědných ukázek sebevražedných pokusů (létání před bouřkou), Javier se drží za hlavu, telefonuje na všechny strany a gestikuluje směrem k nám na pláž, jací jsou to magoři! A to jsme si mysleli, že největší magoři jsme dnes se svým sletem z toho suťoviska ve stratosféře byli my dva!
Z Puerto Naos nás vyhání silný déšť a nárazový vítr. Těchto ideálních podmínek využívá Petr k tréninkovým jízdám autem – po návratu z Kanárů si chce dělat konečně řidičák. Ve Fuencaliente zkoušíme podruhé Parilla Gril (kvůli místním rybím specialitám), ale i tentokrát nás vyženou, že nic nemají. Tak se přesouváme do naší „české“ hospůdky a tam v pohodě přežíváme první skutečně hnusný, deštivý a mlhavý večer na La Palma. Konstatujeme další z mnoha kontrastů ostrova – skvostné ráno a skokem mizerné odpoledne a večer. Ale to nám nemůže vzít dobrou náladu a skvělý dojem z dnešního polétání i z celé expedice!
Sobota 11. 11. 2000
Ráno odjíždí Petr s Radkou na malý rodinný výlet k blízkým vulkánům, z nichž jeden má na svědomí zatím poslední erupci v roce 1972. Ještě že už s námi není Brbla! Jistě by této situace využil k pokusu o probuzení těch nejběsnějších podzemních živlů a nás by z ostrova eskortovali jako největší hrozbu poklidného rozvoje tohoto divukrásného ostrova. Jinak však probíhala sobota zcela pod dojmem příprav k našemu odjezdu.
Kolem poledne jsme sbalení a s nostalgií se loučíme s naším domečkem ve Fuencaliente. Přesouváme se do El Pasa, kde v Josého kanceláři jdeme zaplatit za pronájem auta. Vcházíme v obavách, aby nezačal blíže zkoumat míru opotřebování nám svěřeného Peugeotka, který se za těch čtrnáct dnů v našich rukou proměnil v kombinaci Jeepu a bojového vozidla. Ale jsme nakonec příjemně překvapeni příznivou cenou, která je hluboko pod původní garantovanou sumou. Evidentně spoléhá, že ho za to doporučíme dalším lítačům v Čechách. Je to zkrátka zdatný obchodník. Tož grácias, amigo! Na tvoje zdraví si na Tenerife dáme lahvinku!
Přesouváme se do Santa Cruz de La Palma, kde v hospůdce čekáme, až přestane pršet. Všeobecné zhoršení počasí nám vůbec nevadí – vždyť odjíždíme. Usuzujeme ale na pravděpodobný příjezd nějakého nového úředníka se svým vlastním mrakem.
Tentokrát si několikrát po sobě ověřujeme hodinu vyplutí lodi (pamětliví Michalovy anabáze před týdnem) a teprve po zvednutí kotev a již na palubě zaháníme poslední zbytky obav z nečekaných komplikací. Moře je absolutně klidné, za námi pomalu ustupuje ostrov La Palma a delfíni doprovázející naši loď jakoby cítili naše zvláštní rozpoložení, ve kterém se mísí smutek z končící dovolené a těšení se na návrat domů.
Po necelých čtyřech hodinách nečekaně klidné plavby, proložené několika lahvemi červeného, přistáváme již za tmy po čtrnácti dnech opět v Los Cristianos na Tenerife. Zde nás čeká malé překvapení – nad ostrovem se evidentně těsně před naším příjezdem přehnala pořádná bouře, která způsobila, že celé pobřeží včetně hospod a obchodů bylo zaplaveno hromadami bahna. Vypadalo to tam, jako v sedmadevadesátém v Olomouci po povodni.
Našli jsme si tedy první nevytopenou restauraci (shodou okolností byla čínská) a tam jsme se nacpali k prasknutí včetně slíbené lahvinky na zdraví Josého, který v podstatě tuto večeři platil. Pak ještě přesun nocí hromadami bahna směrem k pláži, kde jsme nocovali před čtrnácti dny. Tentokrát dalo více práce nalézt vhodné místo na spaní, ale nakonec bez problémů znovu uléháme pod naše padáky a pod oblohu plnou hvězd. I poslední noc je romantická a já mám intenzívní pocit, že bez pravidelného šplouchání moře doma nebudu schopen usnout.
Asi budu chodit spávat do koupelny…
Neděle 12. 11. 2000
Je nádherné ráno, slunce a modrá obloha plná křičících racků nás vítají do posledního dne na Kanárských ostrovech. Teprve teď si blíže všímáme bídy kolem nás, která je koncentrována právě v této části pláže: ubohé příbytky bezdomovců stlučené z prken a zakryté plachtami, jejich bezduché klátící se postavy procházející lhostejně kolem nás. I když – kdo ví, co si oni pomysleli o třech bláznech, kteří místo pohodlí hotelu zvolili dobrodružství na kamenité pláži, zakrytí nějakými podivně vyhlížejícími hadrami plnými nesmyslných šnůr.
S rostoucí teplotou se všude začíná šířit nesnesitelný puch z odpadků, takže balíme a přesouváme se blíž civilizaci, tedy spořádaným německým turistům. Jenže během sotva dvaceti minut jsem se v duchu pokorně místním bezdomovcům omluvil. Co se dělo na nábřeží podél oficiální pláže, se prostě nedá popsat.
Už tak přeplněná lokalita byla částečně blokována hromadami bahna z včerejší bouře, takže masy turistů zmateně pobíhající sem a tam po sobě nemilosrdně šlapaly a předváděly typickou ukázku zákonů stáda. S nadlidským úsilím, které lze přirovnat snad jen snaze prosadit se proti proudu řeky těsně pod niagarskými vodopády, se prodíráme houštím zpocených těl a konečně se dostáváme na regulérní pláž.
Je horko, teplota šplhá ke třicítce, ale koupat v moři se bohužel nedá. Bahno změnilo vodu na hnědou břečku a všude jsou upozornění místního červeného kříže na hygienická rizika koupele. Dáváme tedy pétanque, chvíli se sluníme a pak jdeme s Petrem na útes, ze kterého jsme letěli první den po našem příjezdu. Znamená to znovu se prodírat lidskou řekou a bahnem, projít kolem bezdomovců a našeho nocležiště a pak v poledním žáru stoupat sto dvacet výškových metrů rozpálenými skalisky až na start.
Vynaložená námaha je však odměněna naprosto pohodovým svahováním nad útesem, které nás vždy polovinu dráhy letu vede nad pevninou a druhou polovinu nad mořem. Je to paráda! Hodinu se vozíme, až přilákáme další lítače. Najednou se jich pod námi chystá ke startu šest, takže v pudu sebezáchovy opouštíme terén a jdeme oba na přistání. Za chvíli je totiž přesně podle očekávání nad hřebenem pěkně husto. Ale my můžeme být spokojení! Na to, že nám za pár hodin letí letadlo, si docela troufáme!
Balíme věci na pláži, kde mezitím Radka dohonila zanedbané hodiny povinného slunění a vyrážíme na autobus, který nás převeze z Los Cristianos na letiště. Na rozdíl od Michala, který prý během svého návratu před týdnem projezdil v místních autobusech tři dny a tři noci, než se trefil na správné letiště, my měli smůlu, protože jsme tam byli za pouhých dvacet minut. Vzhledem k tomu, že pak jsme strávili na letišti skoro čtyři hodiny čekáním na odlet našeho letadla (zpoždění), bych opravdu raději bral tu Michalovu nedobrovolnou exkurzi po celém ostrově.
Nicméně před osmou hodinou večerní našli vhodné letadlo i pro náš let do Prahy, takže zbytek neděle jsme přeci jen strávili podle předpokladu letem do staré dobré Evropy, tentokrát bez mezipřistání. Přílet na ruzyňské letiště nepostrádal všechny znaky tvrdého procitnutí z krásného snu: rozdíl teplot jsme celkem ještě očekávali (ve dvě odpoledne třicet, ve dvě v noci tři). Jenže když nám třem před nosem neprodyšně zavřeli proclívací zónu a drahnou chvíli to vypadalo, že budeme muset nocovat na pásovém dopravníku spolu s několika nevyzvednutými kufry, pochopili jsme výzvu osudu: „Vítejte v realitě!“ Naštěstí si Petr vzpomněl na poslední zbytky znalostí češtiny a lámaně se zeptal místní zřízenkyně, jak odtud. Když ta v hrůze před námi uprchla ihned po neurčitém mávnutí nejasným směrem, začali jsem se blíže zajímat o svůj vzhled.
S odstupem času uznávám, že jsme vypadali hodně exoticky, protože spokojení a odpočatí. Naštěstí hned po průniku do odbavovací haly se nás obětavě ujala Jitka, která nás nasázela jako králíky do připraveného auta a odvezla bez zbytečného zdržování domů. Polomrtví únavou jsme se loučili v Uničově před Janišovic haciendou s jasným slibem: příště zas! Tak jen doufám, že po přečtení předchozího líčení našich zážitků bude příští letadlo všem Drakům stačit.
To se totiž musí zažít…!