14.11.2008 Jiří Valenta
1. den 7.2.2008
Odlétáme z Ruzyně v 7:20 směr Frankfurt. Protože je to stále ještě v rámci EU, jsme odbaveni na novém terminálu 2. Přestože batoh s padákem a příslušenstvím má spolehlivě 30 kg (ověřeno večer předtím u Volfíků), na check in jsou shovívaví a přidělují cedulku 25 kg a bez řečí odbavují jako standardní zavazadlo. Jestlipak se s ním ještě shledám?
Ve Frankfurtu čekáme „jen“ 2 hodiny a nasedáme do obrovského airbusu. Cesta do Bahrainu trvá asi 6 hodin. Protože ale letíme proti času, rázem je 8 večer. Jenže další let do Kathmandu je plánován až na 3:15 místního času, takže nás čeká polehávání na „nádražních“ lavičkách. Ale aspoň nám dali večeři… Mezitím ještě odložili náš odlet až na 4:50, takže z toho bylo zoufalé čekání trvající více než 8 hodin v tranzitním prostoru bez možnosti podívat se ven. Konečně nás zvou do letadla. Protože ale sloučili 2 lety do jednoho letadla, je dost zmatků a na jedno sedadlo jsou i 3 cestující (podle místenek). Zničehonic se ale zjevuje letuška slovenské národnosti (u arabské letecké společnosti Gulf Air dost nečekané) a protekčně nás usazuje v Business class. A tam už se dá vydržet i následujících 5 a půl hodiny letu. V Kathmandu přistáváme kolem poledne místního času. Vzhledem k časovému posunu to znamená 23 hodin čistého času na cestě (včetně čekání).
2. den 8.2.2008
Na letišti po nezbytných formalitách (vízum) a překvapivě hladkém shledání se zavazadly nasedáme do objednaného minibusu – byl dohodnut i s ubytováním předem po internetu. Odjezd do hotelu v centru.
Jdeme do místní agentury, se kterou dosud komunikoval Petr Šparlinek po internetu, abychom dohodli a zaplatili následující program. Po vzájemné dohodě (je nás celkem 10) volíme odjezd nazítří a pobyt v Pokhaře 14 dnů, pak návrat do Kathmandu a 3denní pobyt s programem podle počasí. Sjednáváme: dopravu (společnou minibusem) tam i zpět a taktéž na startovačky v Pokhaře.
Odpoledne jdu sám na procházku městem. Všude neskutečná špína, bída a chaos. Ale lidé jsou evidentně v pohodě, nic pro ně není problém, jsou přátelští a je jich hodně! Každou chvíli mi někdo něco nabízí – od svezení rikšou až po tygří mast. Daří se mi zamotat se (po třech hodinách bloudění přecpanými úzkými uličkami není divu). Ale stačí jedna konzultace s policistou nad mapou a jsem opět „doma“.
O půl sedmé odjíždíme někteří na večeři do hospody s komponovaným programem – folklórní tance reprezentující místní etnické skupiny. Děvčata pěkná (protože mladá), jídlo výborné (protože výrazně kořeněné), víno i pivo průměrné (dalo se vypít).
Část výpravy jde ještě „pařit“, já omdlévám před půlnocí, konečně v posteli…
3. den 9.2.2008
Po snídani zvolna balíme a kolem jedenácté vyrážíme na strastiplnou pouť z Kathmandu do Pokhary. Vzdálenost je asi 180 km, což vzhledem ke stavu nepálských silnic a našeho minibusu znamená cestu 6 hodin!
Cestou se stavujeme na společný oběd (opět docela dobré pikantní místní menu založené na rýži, kuřecím a kari) a postupně se se stále citelnějšími otlačeninami zadnic prokousáváme k cíli. Dojíždíme až za tmy, kolem sedmé večer.
Ubytování na zdejší poměry ucházející (mravenci a plesnivá zeď nejsou vidět, protože večer pravidelně vypínají proud). Takže „uvítací“ večírek při svíčkách, doutníčku a několika pivech. Přemýšlím, jestli mě víc vyčerpala cesta z Evropy nebo z Kathmandu do Pokhary. Před spaním ale kupodivu teče teplá voda, takže jdu nakonec spát opět před půlnocí s dobrým pocitem.
4. den 10.2.2008
Po snídani vyrážíme už kolem deváté na letiště vyřídit povolení k létání – zde je to skutečně věc státní správy a po předložení pilotní licence a hlavně zaplacení poplatku (57,- USD) je nepálské nebe naše. Okolnost, že nefungující elektřina (na letišti!) neumožnila povinné zkopírování pilotních průkazů nás nemohla rozhodit, stejně jako skutečnost, že úředník po čtyřicetiminutovém úředním výkonu nespočítal správně celkovou sumu a chybějící rozdíl po nás vymáhal téhož dne odpoledne na přistávačce, kam nás osobně (!) přijel vyhledat…
Před polednem jsme konečně nad městem ve výši asi 1500 m n. m. a poprvé obdivujeme himálajské panorama kolem Annapurny. Mám možnost vidět první osmitisícovku na vlastní oči – místní říkají, že máme štěstí, že takto viditelná není často!
Na startovačce už je živo, první padáky už jdou dokonce nad kopec. Místní atrakcí je let na tandemu se cvičeným dravcem. Po startu tandemu za ním vypustí dravce a toho za letu krmí pasažér kousky masa…
Do vzduchu jdu kolem půl jedné a hned po startu chytám stoupák a jdu postupně až do 300 m nad start. Himalájské panorama za a nad námi bere dech! Termika je celkem živá, takže foťák si dovolím vytáhnout až nad přistáním. Přistává se na břehu jezera, převýšení 650 m a jedinou překážkou pro přistání jsou všudypřítomné děti, které obklopí každého pilota neprodyšně ještě před tím, než se nohama dotkne země. Umí ale být užitečné – za symbolický poplatek ochotně sbalí padák, takže se chvíli může našinec cítit jako bohatý západní turista, který má i na pronájem domorodých nosičů.
Po nezbytném pivu je domluven ještě jeden vývoz na start, takže o půl třetí jedeme znovu na start. Tentokrát vybíráme stanoviště na jiné straně kopce, vítr zesiluje a hlavně často mění směr. Jinak ale opět pohodové polétání s přistáním u jezera. První z výpravy už okusil teplotu vody (Honza Čížek), když po špatném rozpočtu na přistání nedobrovolně vyzkoušel, jak rychle se dá doplavat i s padákem na 10 m vzdálený břeh.
Večer perfektní večeře v místní restauraci, opět s nezbytným vypnutím elektřiny. Denní záznam tedy dopisuji při svíčce.
Ještě tradiční diskuse na verandě (opět při svíčkách) – je přeci třeba zhodnotit úspěšný expediční den plný zážitků – a do hajan jdeme před půlnocí.
Ještě poznámka k počasí – od příjezdu do Nepálu přes den kolem 20°C, na sluníčku víc. Skoro jasno, ale himálajský hřeben se brzy po poledni schová do mraků. Sucho, ale stále lehký opar. V noci teplota klesá k 7 °C.
5. den 11.2.2008
Začíná to být příjemně jednotvárné: ráno probuzení do slunečného dne, přes den létání, večer opulentní večeře. – Ale nějaké odchylky se určitě najdou. Po snídani například vyrážím do města hledat spojení s civilizací. Se spolubydlícím Honzou Čížkem nacházíme poměrně slušnou internetovou kavárnu, kde za pouhých 30 rupií (asi 10 Kč) za hodinu poprvé zjišťuji, co jsem beztak tušil – že svět si v mojí nepřítomnosti dál žije svým vlastním životem a vůbec mě nepostrádá… vzhledem k nefunkčnímu mobilu to je ale vítaný prostředek k poslání uklidňující zprávy, že žiju a je třeba se mnou i nadále počítat.
V jedenáct už vyrážíme na známý kopec (Sarangkot), s cestou nahoru a balením Honzova vykoupaného záložáku se do vzduchu dostávám kolem jedné. Tentokrát je to takové nevýrazné a asi po půl hodince boje o každý metr přistávám ve svižném protivětru na známé přistávačce uprostřed obvyklého houfu dětí.
Je velmi teplo, takže lituji, že kraťasy a sandále zůstaly na hotelu. S chutí dáváme pivo (mají zde lahvové se zvláštní mírou 0,65 l) a 14:45 znovu vyrážíme na start. Stejně jako včera volíme východní startoviště. Nejdřív to po odletu prvních dvou vypadá, že už to bude jen sletík. Ale když jdu do vzduchu já, loupe se (překvapivě) termika a ještě o půl páté se dostávám přes 200 m nad start. Takže nakonec nečekaně pohodové létání, focení ze vzduchu a na přistání jdu ne proto, že musím, ale že chci. Nad jezerem, u kterého je přistávačka, mám stále ještě výšku startu, takže si užívám celých 650 m převýšení do přistání. K tomu profesorské přistání do středu přistávacího kruhu, takže pohoda.
V podvečer se jdu sám projít do města a v místní škole PG Blue Sky zjišťuji podmínky tzv. paratrekkingu, tj. organizovaného výletu na jiné zdejší terény. Ale obávám se, že nenajdu odezvu u ostatních, protože je třeba skupina aspoň 5 lidí. Uvidíme.
Večer jdeme v počtu sedmi na večeři, opět do jiné hospody. Místní kuchyně mi chutná, je hodně kořeněná a porce velké. Potkáváme zde Čecha (představuje se jako Pavel), kterému tu nikdo neřekne jinak než „Crazy Czech“. Už jsem tu o něm slyšel a viděl ho i létat (s typickou dlouhou flérou na sedačce). Je známý tím, že létá za podmínek, kdy ostatní zalezou do hospody a údajně má zde spoustu neuvěřitelných himálajských přeletů. I když se evidentně předvádí, jeho vyprávění je příjemným zpestřením večera. Prý sem jezdí už šest let vždy na 5 měsíců a je to na první pohled exot. Ale jinak se tu asi vydržet nedá.
Dnes překvapivě nevypnuli elektřinu (běžně prý i na 6 hodin denně), takže denní záznam píšu za luxusního osvětlení jediné fungující žárovky. Je jedenáct, tak ještě chvíli číst a kolem půlnoci zakončím další nevšední den.
6. den 12.2.2008
Ráno je obloha zatažená, proto pro dnešek rezignujeme na létání a vyhlašujeme individuální program. Později přes den se sice ukáže být letovo, ale i já pojímám dnešní den turisticky. Za symbolických 80 rupií (asi 25 Kč) si na celý den půjčuji kolo a vydávám se poznávat Pokharu a okolí. Ostatní jsou ještě odvážnější a půjčují si motorky k témuž účelu. Projíždím městem kolem jezera Phewa, všude spousta krámků, hotelů, trekkingových agentur apod. Pokhara je zkrátka zcela přizpůsobena tomu, že je výchozím místem pro treky k Annapurnám a popř. dál po himálajských masivech. Jen pro představu – trek do Base campu Annapurny a zpět vyžaduje až 7 dní. Někteří členové výpravy to plánují uskutečnit.
Vyjíždím z města a snažím se najít cestu na World Peace pagodu, která se tyčí nad jezerem z jižní strany asi 300 m nad městem. Silnice se opravdu začíná zvedat. Asi po půl hodině usilovného šlapání do kopce narážím na odbočku na Pagodu.
Je to příšerně rozbitá, strmá cesta plná prachu, kde se dá kolo jen tlačit. Proto se rozhoduji pokračovat po silnici s nadějí, že tam sice s oklikou, ale po lepší cestě dojedu. Míjím horské vesničky a obyvatelé na mě koukají nějak divně – asi tu bílý cykloturista není úplně běžný zjev.
Pořád se musím kontrolovat, že nejedu v protisměru. Jezdí se tu vlevo a řidiči mají příšerný zvyk pořád troubit, takže takhle za zády slyšet rozhrkaný náklaďák s kvílejícím klaksonem, když pro pálicí oči zalité potem nic nevidím, není dvakrát příjemné. Po další hodině nepřetržitého stoupání seznávám, že k vytyčenému cíli se touto cestou nedostanu. Silnice se vine po úbočí směrem opačným, než potřebuji. S úlevou tedy otáčím a frčím zpět dolů jako na tobogánu. U odbočky na prašnou stezku pokorně slézám z kola a tlačím je skoro hodinu na vrchol hřebene. Poslední úsek už nejde ani vést kolo (strmé schody) , takže ho nechávám za 10 rupií pod bdělým dohledem majitele stánku. Asi jsem to s tím šlapáním do kopce přehnal, protože už nejsem schopen ten poslední úsek vyjít bez zastávek na každých 100 metrech. Večer ale kluci potvrzují, že měli podobný problém i když se před tím vezli na motorkách. Konečně jsem nahoře, splavený a neschopný vnímat cokoli. Když jsem zase našel ztracené plíce, zajímám se o okolí. Pagoda je vlastně stupa, tedy jakási modlitebna, svaté místo budhistů. Momentálně se opravuje. Je odtud krásný výhled na jezero a Pokharu a dále na protější kopce za jezerem, ze kterých lítáme. Dokonce vidím v oparu několik padáků ve vzduchu, ale v tomto stavu nemám sám na létání ani pomyšlení. Za dobré viditelnosti (zejména prý při východu slunce) je odtud výhled na himalájské velikány na severu. Tento pohled ale už známe ze startovačky, která je himalájským masivům blíže.
Za cenu dalšího výdeje ubývajících sil ještě podnikám asi dvacetiminutový pochod po hřebenu k místu, kde z dálky vidím záplavu modlitebních praporků. Na místě ale nacházím jen ušlapaný prostor s ohništěm, ze kterého je opět pěkný výhled na jezero a město. Vracím se zpět ke kolu. Zde odpočívám, občerstvuji se v místním stánku a nechávám děti, aby se projížděly na mém kole. Nejstarší z dětí je podnikavý a neustále se snaží mi něco prodat nebo vyměnit. Nakonec se spokojí s výměnou mincí, ale vzápětí zjišťuji, že na rozdíl ode mě mu nejde o numismatiku, ale o směnárenskou činnost. Když zahlédne v mé peněžence bankovky, začíná být dotěrný a dožaduje se výměny. Rázně musím ukončit další kontakty a vydávám se na zpáteční cestu. Strmý kamenitý a prašný úsek sjíždím v permanentním smyku a s křečí v rukou od stálého brzdění.
Začínám si uvědomovat rozdíly v tělesných proporcích nás a místních lidí. Rukojeť řídítek je tak malá, že na ni má dlaň nemůže vejít. Cestou vzhůru to nevadilo, protože jsem řídítka mohl držet za „rohy“. Ale teď při potřebě dosáhnout na brzdy to začíná vadit. Konečně jsem na silnici. Sjíždím k Pokhaře a pro změnu se začíná ozývat otlačený zadek. Inu – vždyť jsem na kole neseděl několik let.
Vjíždím do města a odbočuji do místního parku, nebo spíše rekreační zóny na břehu jezera. Tam zahazuji kolo a s úlevou uléhám do trávy. Relaxuji a pozoruji ptáky nad sebou a občasné přelety motorového rivala, který tu z místního letiště vozí turisty na vyhlídkové lety. Kolem 17. hodiny se vracím do centra a odevzdávám v půjčovní kolo. Navštívím druhé ze zdejších center paraglidingu (Sunrise) a zajímám se hlavně o jimi organizované paratreky. Jejich nabídka mě ale neuspokojuje a když mi slečna v office není ani schopna sdělit předpověď na příští dny, odcházím s poznáním, že jejich konkurence (Blue Sky) nabízí lepší služby. Cestou do hotelu nakupuji pití na příští den a těším se na sprchu. Motorkáři už jsou také zpět a lížou si rány. Dva z nich to cestou „položili“ , takže přichází ke slovu desifekce z mé lékárničky. Druhý se dokonce trochu nechtěně dostal do odborné péče místního lékárníka, který mu prý bez dlouhých řečí píchnul nějakou injekci. Hned jsem si vzpomněl na své náhradní jehly v lékárničce.
Jedním z postižených je můj spolubydlící Honza Čížek. Po nedobrovolné koupeli v jezeře s padákem další zážitek. Kromě odřenin, které jsme mu ošetřili, si roztrhal rukáv bundy čerstvě koupené v Kathmandu. Na druhý den mu z ní místní krejčí na počkání udělal slušivou vestu.
Kolem sedmé večer vyrážíme na večeři (tentokrát jen ve dvou s Honzou). Cestou potkáváme demonstraci nebo spíše průvod sympatizantů maoistů. Byl to docela zvláštní pocit vidět zase na ulici transparenty a vlajky se srpem a kladivem.
Po večeři jdeme na internet a strávíme zde 2 hodiny. Časový posun je zde zvláštní – nikoliv o celé hodiny. Když je tady 20 hodin, u nás je 15:15.
Po návratu chvíli sedíme na verandě s ostatními a ochutnáváme místní destilát z jablek, který je prezentován i v průvodci jako typický produkt oblasti Mustang. Proti naší slivovici je to ovšem jen slabý odvar, tak pro jistotu před spaním dávám dezinfekční dávku z vlastních zdrojů. Kupodivu nejsem unavený, tak ještě čtu do třičtvrtě na jednu a testuji tak nově zakoupenou čelovku za 300 rupií (100 Kč).
7. den 13.2.2008
S napětím jsme čekali na počasí dnešního dne. Jakýsi šaman u Stupy (Pagoda míru) včera předpověděl, že bude jasno. Když jsem večer zkoušel nějaké info o předpovědi počasí v místní škole PG Sunrise, byli opatrní a slečna v office spíše nevěděla a hádala oblačno. Ráno se naštěstí ukazuje, že domorodí šamani toho vývoji počasí vědí víc, než místní padáčkáři a tak skutečně vyrážíme po jedenácté hodině na již důvěrně známé startoviště Sarangkot JZ.
Jezero se ze startu skoro ztrácí v oparu, ale podle padáků ve vzduchu termika funguje. Dlouho tedy neváhám a jdu na to. Hned po vzletu chytám stoupák do 100 m nad start.
Pak ale musím hledat víc vpředu, kde se tradičně rodí utěšené stoupáky. Skutečně se jeden trhá a do něj nastupuje snad 15 pilotů. Je tu těsno, tak raději volím svoji vlastní stopu. Dnes to opravdu funguje, takže přesto, že se vyhýbám velkým „komínům“, ve kterém se perou všichni ostatní, dostávám se pohodlně do 2000 m (500 nad start) a mohu se pustit někam dál. Vydávám se po hřebeni směr západ a využívám poměrně výrazných stoupáků k pravidelnému přitočení výšky. Daří se mi tak postupně doletět až na konec hřebenu se stejnou výškou. Vydávám se zpět, ale jako by v opačném směru s termikou šetřili. Navíc je to více proti větru, takže si začínám dělat starosti, zda doletím. Odvážně hobluji jednotlivá žebra vystupující od jihu na hřeben a je mi jasné, že když budu moc nízko, za každým z nich můžu čekat rotor. Vidím, že dva padáky to ve stejné situaci raději odpálily od kopce a letí na přistání do údolí. Já se ale držím svahu zuby nehty a jsem odměněn za tuto vytrvalost mocným stoupátkem, který mě z 1.600 m vrací na 2000. Opět jsem nad hřebenem a stoupák pokračuje za něj. Držím se ho, ale ve 2.300 m (800 nad startem) nečekaně vlétám do mraku.
Vzhledem k oparu a Slunci totiž nejsou vidět jednotlivé kumuly, které se v této výši tvoří a jdou od jihu přes hranu. Stoupák sice pokračuje výš, ale vzhledem k bílé tmě jej honem opouštím a za chvíli zase vidím zemi. Stoupá to teď všude a už zase kolem sebe vidím cáry, proto dávám raději uši a vyklesávám pod kondenzační hladinu. Za chvíli jsem zpět nad Sarangkotem.
Chvíli poletuji s ostatními nad vrcholem a pak zkouším tutéž trasu s tím, že pokud se podaří získat ještě větší výšku, pokusím se o přeskok údolí za hřebenem směrem na sever – tedy k Macchapuchre (Fish Tail) a Annapurně.
Opakuje se ale potíž s oblačností a navíc vidím, že nikdo tím směrem neletí, takže se raději vracím zpět a postupně se posouvám dopředu k jezeru. Usuzuji, že svozové auto nestihnu, tak volím přistání blíž k Pokhaře, uprostřed rýžových polí (nyní ovšem neosetých a hlavně suchých). Vário ukazuje 2h 43 minut letu a tělo mě skoro neposlouchá. Ale zima mi nebyla, v 2300 m ukazovalo vário teplotu 16 °C! Tak snad ho mám dobře seřízené… Balím a jdu pěšky na hotel, kam se dostávám asi za půl hodiny. Sprcha, chvíli relax a v podvečer se vydávám courat po městě. Pořizuji nějaké plakáty a protože se mi nechce samotnému sedět v hospodě, vynechávám dnes večeři – stejně cítím, že se mi tu začíná opět kazit postava.
Jdu na internet a vyřizování pošty mi nakonec vydrží až do 22 hodin. Večer krátké posezení na verandě s ostatními – u vítězného doutníku poslouchám, jak plánují zítřejší trek do Base campu pod Annapurnou. Když shlédnu profil, chválím sám sebe, že jsem toto sedmidenní dobrodružství vynechal. Ještě pár stránek knížky a usínám v 1:00.
8. den 14.2.2008
Trekaři vstávají o půl sedmé a ze zmateného pobíhaní usuzuji na mírnou nervozitu. Nedivím se. Jde jich 7, zůstáváme 3. V pohodě dospávám do 9 hodin a jdu na snídani. Obloha je dnes beznadějně zatažená, na létání to není. Vyhlašujeme tedy individuální program. Vyměňuji si nějaké peníze (vlastně jsem vydržel týden se 100 dolary) a rozhoduji se pro výlet na motorce! (V životě jsem na tom neseděl, samozřejmě kromě jinošských začátků na „Pionýru“). Půjčoven je všude plno, takže ceny jsou stlačeny hodně nízko. Nakonec usmlouvám stopětadvacítku (Jamaha) na 4 hodiny i s palivem za 600 rupií (asi 200 Kč). Majitel mě varuje , že pokud mi dojde benzín, nikde ho nekoupím. To ostatně po cestě pozoruji sám: u každé pumpy (moc jich tu není) vždy fronta několika stovek lidí odhadem na mnoho hodin čekání. Vzhledem k tomu, že nefunguje tachometr a ujetou vzdálenost jen odhaduji, to není právě povzbudivá představa. Ale nakonec to pouštím z hlavy a užívám si nový pohled na svět! Jízdu mi komplikuje nešikovné řazení (nemám moc velkou nohu!) a hlavně levostranný provoz. Každá křižovatka je horor, protože značky tu žádné nejsou a pravidla asi také ne. Postupně si ale zvykám a začíná se mi to líbit. Zkouším najít určitou silnici z města vedoucí k místním jeskyním. Nikde však žádné ukazatele, tak se orientuji jen podle kopců tyčících se nad městem. Vyjíždím z města, ale ani průjezd vesnicemi mi moc nepomůže, protože buď nejsou označeny vůbec nebo jen místní hatmatilkou připomínající žížaly v dešti. Nakonec ale podle řeky a konfigurace terénu usuzuji, že jsem v údolí, které jsem chtěl včera přeskočit. Asi po 20 km otáčím a vracím se do Pokhary. Pomalu projíždím úzkými uličkami rozbitými silnicemi – je to jeden velký bazar. I se tak tato čtvrť jmenuje: Nata Bazar (Nový Bazar). Občas se zastavuji a fotím, užívám si to. Projíždím celým městem od severu k jihu. Na chvíli zastavuji u jezera – stále je zataženo, skoro není vidět Sarangkot (startovačka). Pak „domácí“ čtvrtí (Lake Side) projíždím do Dam Side u přehradní hráze a napojuji se na silnici z města, po které jsem jel předevčírem na kole. Hledám vodopády Devi`s Falls. Vstup do nich je z rušné ulice a dokud se k nim nesestoupí (za 20 rupií), nejsou vůbec vidět, protože vytváří kaskádu ve skále pod úrovní okolního terénu. Teď tu teče málo vody, ale v době monzunových dešťů (léto) tu prý bývá cvrkot.
Kousek dál jsou ještě ke shlédnutí jeskyně, spíše však podzemní prostory vzniklé působením vody právě z Devi`s Falls. Sestupuji do nich a ocitám se údajně 100 m pod povrchem, odkud stéká voda a mizí kdesi v nitru skal.
Vracím se zpět a kolem 16. hodiny nerad vracím motorku – už jsem si na ni docela zvykl.
Večer vydatná večeře (tentokrát ve třech) a již tradiční internet – dokonce hovor přes skype s Jitkou.
9. den 15.2.2008
Ráno mě budí sluníčko za oknem, vypadá to na letový den! Snídaně tradičně v 9 hodin, odjezd na kopec posouváme až na 11:30. Není kam spěchat – na takovýto pohodový režim se dá asi zvyknout rychle. Hotelový zřízenec, který nám byl přidělen, aby se o nás staral celý pobyt (hoch kolem 20 roků) se přišel zeptat, zda má pro nás objednat auto na vývoz (dosud jsme jezdili minibusem). Určil jsem, že pro nás tři stačí taxík a začalo smlouvání o jeho ceně: Začal na 1.350 rupiích. Ujistil jsem ho, že tolik mu nedáme, protože chceme jen jednou nahoru bez svozu z přistávačky. Slevil tedy na 900,-. Prozradil jsem mu sladké tajemství, že z PG centra Blue Sky vyvážejí za 150,- na osobu (tj. 450,- za všechny tři) a že mu tedy nabízím 600,-. Opět ubral na 700,- a už jsem byl připravený kývnout, ale vložil se do toho Honza Slávik, že buď 600,- nebo nic! V tu chvíli už šlo jen o hru, protože rozdíl činil v přepočtu na každého pouhých 10 Kč. Ale protože hoch už nechtěl slevit, zamávali jsme mu, vzali batohy na záda a měl po kšeftu. Zůstal stát s pusou dokořán, protože to určitě od rozmazlených Evropanů nečekal. Jsem docela zvědavý, jak se zachová zítra.
Sotva 20 m od hotelu nás zastavil taxikář a už bez smlouvání nás za 600,- vzal až nahoru.
Už před polednem vidím padáky nad kopcem, ale je to ještě nevýrazné a nad jezerem je tradiční opar. Během půl hodiny se ale situace rázně zlepšuje, takže o půl jedné už jdu do vzduchu. Letím už skoro automaticky před kopec, kde mívají trvale uskladněny stoupáky.
Taky na mě jeden zbyl, takže jsem během chvíle ve 300 m nad start. Chvíli brousím nad vrcholem Sarangkotu a pátrám, ze kterého místa povede plánovaný útok na dnešní trať. Postupně se zvedám až do 500 m nad start (2.000 m) a zkouším, kolik výšky mě bude stát odlet po hřebeni na západ. Klesání je ale příliš rychlé a podle ostatních padáků vracejících se proti mně v psích výškách usuzuji, že musím změnit taktiku. Vracím se tedy zpět nad Sarangkot a trpělivě vytáčím každý stoupák bez ohledu na to, že se dostávám poměrně výrazně za hřeben. Postupně tak získávám výšku 2.200-2.300 m (700-800 nad start) a v této výšce – ovšem za hřebenem , tedy nad opačným údolím směrem k Himalájím se pomalounku posouvám podél hřebenu směr západ. Vzhledem k tomu, že výš to dnes nejde, je to zřejmě jediný způsob, jak letět podél hřebene bez výraznější ztráty výšky. A skutečně – zatímco většina ostatních pilotů brousících nad nebo před hřebenem dříve nebo později otáčí a zachraňuje se kde se dá, já se dostávám k místu mé otáčky předevčírem stále ve výšce 2.200. Za tímto bodem je hřeben přerušen výrazným sedlem, jehož přeskok mě stojí 400 výškových metrů. Všímám si, že dál pokračujeme jen dva. Později po přistání mi ten druhý pilot děkoval, že se rozhodl pokračovat jen proto, že tam viděl letět mě. Za přeskokem znovu trpělivě sbírám výšku – už tradičně za hřebenem. Opět nikam nespěchám, stále točím každou nulu a užívám si to.
Druhý padák se mě už drží velmi těsně a vlastně si navzájem ukazujeme, kde to chodí. Všiml jsem si, že přes údolí severním směrem je na sousedním hřebeni další padák a chvíli uvažuji o přeskoku za ním. Pak ale vidím, že se tam spíš trápí, takže pokračujeme s mým novým kolegou dál směr západ. Je pořád opar, inverze, takže jednak to nejde výš, a jednak není moc vidět, co nás čeká dál na západ. Nad průsmykem Naudanda teprve objevuji, že dál na západ se tyčí vrchol podstatně vyšší hory, než je Sarangkot. To je výzva. Bohužel ve stejném okamžiku se od jihozápadu poměrnì svižně nasouvá tmavá oblačnost a zakrývá Slunce. Během 10 minut jsme bez termiky a dál už je to jen sázka do loterie. Teď mě začíná mrzet, že jsem se cestou tak flákal. Vracíme se tedy poslušně nad hřeben a stále směr západ postupně ztrácíme drahocennou výšku. Nad horskou vesničkou už máme jen 1.600 a jsme sotva 50m nad silnicí.
Jasně vidím udivené obličeje domorodců obrácené k nebi. Oba svorně hoblujeme svah pod silnicí a čekáme na zázrak. A ten kupodivu přichází: Sluníčko na chvíli zabliká a hned je z toho malý, ale slibný stoupáček. Nejprve opatrnými osmičkami a později odvážnými třistašedesátkami zvedáme naši výšku a s ní i šanci, že v té zapomenuté vesničce nezůstaneme do Velikonoc! Z 1.600 je rázem 1.900 a už je to zase veselejší. Oba ale svorně velíme k ústupu, protože se Slunce definitivně ztrácí za clonou mraků. Ještě několik posledních pokusů o udržení se opět nad průsmykem Naudanda, a pak už jen pozvolné klouzání do údolí směrem na jih bez jediného pípnutí vária. Ale nežehrám, jsem pro dnešek spokojen. Cestu do údolí volíme každý svojí stopou, takže jsem kolegu náhle ztratil z dohledu. V klidu se tedy kochám, fotím a pokouším se orientovat. Za chvíli je zřejmé, že přistanu u říčky, která od západu napájí naše jezero Phewa a dokonce je tu něco jako silnice, takže cestu zpět do Pokhary naleznu snadno. Snažím se co nejvíce nadletět směrem k jezeru, abych pak nemusel tolik šlapat. Pod sebou vidím opět svého kolegu už na zemi a přistávám asi o 500 m dál směrem k jezeru. Opět nezbytné děti dožadující se přivýdělku za balení padáku a pak už s batohem na zádech vyrážím zpět. Během deseti minut mě dobíhá onen druhý pilot, ze kterého se vyklube docela sympatický Rus Sergej. Celou cestu příjemně klábosíme a tak nám cesta ubíhá, i když trvá skoro 2 hodiny. Sergej je také instruktor, má školu PG a dokonce tu v Pokhaře v minulých letech pracoval pro místní školu Sunrise jako tandempilot. S úlevou dorážím do hotelu a sprcha mě probouzí k životu. Dávám vítězný doutník na verandě a ostatním dvěma kolegům ukazuji na mapě, kam jsem uletěl. Zjišťuji, že jsem vlastně už ven z mapy (kterou mám k dispozici), takže si slibuji, že na druhý den pořídím mapu jinou, podle níž bych mohl plánovat ještě delší trasy.
O půl sedmé vyrážíme na večeři a v osm jdu tradičně na internet. Mj. vyhledávám předpověď počasí pro Pokharu a podle ní mají příští dny být letové. Tak uvidíme!
10. den 16.2.2008
Předpověď nezklamala, dnes se bude opět létat. Nad jezerem je sice stále hustý opar, ale termika se tvoří kupodivu i přes něj. Dáváme si v naší trojici sraz už tradičně o půl dvanácté a já jdu mezitím na procházku do města „fotit život“. O půl dvanácté vyrážíme s batohy na taxík. Sobota je v Nepálu volný den (neděle už ne), takže je všude volnější tempo, menší doprava, dokonce registrujeme přípravy na velký mítink – koho jiného než Komunistické strany.
Taxík je tentokrát už jen za 500,-. To jsem zvědav, kam až stlačíme cenu ke konci pobytu!
Na startu tentokrát nikam nespěchám – podle padáků ve vzduchu je to zatím nevýrazné. Kolem jedné jdu do vzduchu jako poslední z nás tří a s pocitem, že to dnes nebude nic moc. Opar je velmi intenzivní, dohlednost tak sotva na 3 km. Ale kupodivu termika pořád funguje, takže se postupně zvedám do zde obvyklých 500 m nad start a zkouším již známou trasu podél hřebene na západ. Stačí se držet včerejší taktiky – točit třeba až nad střed údolí na závětrné straně a vše jde stejně jako včera. Bohužel to ale platí i o maximální výšce – dostanu se nejvýš do 2.300 m (800 m nad start) a výš to nejde.
Takže odlet přes údolí opět vypouštím a držím se známé trasy. Dnes jsem na otočném bodě podstatně dříve než včera. Přede mnou letící padák signalizuje, že dál už to nepůjde (razantně ztrácí výšku), takže to otáčím a rozhoduji se pro návrat podél hřebene zpět na start. Termika v těchto místech za hřebenem nad údolím stále funguje, takže sice sporadicky, ale vždy právě včas přitáčím výšku tak, abych bezpečně dolétl na Sarangkot. Vítr od JV je ale dnes silnější, proto musím častěji do speedu, což mě nutí více využívat stále méně častých stoupáků. Když už ale nějaký přijde, je docela „živý“ a na okraji jednoho z nich se mi podařilo důkladně „vyklepat“ padák po totálním kolapsu vrchlíku – inu na plném speedu je to hned.
Na Sarangkot jsem přilétl zpět bez větších obtíží, takže lze konstatovat, že z původně beznadějně vypadajících podmínek byl vzhledem k okolnostem příjemný 20km let s návratem. Ještě chvíle kochání nad jezerem a po 1 hodině 45 minutách jdu na přistání, tentokrát těsně u Pokhary, kde je také jedna z přistávaček. Odtud do hotelu je to pouhých 10 minut pěšky, takže dnes jsem ve sprše už krátce po 15. hodině. No – a pak už obvyklý sled událostí: pivo, vítězný doutník na verandě, klábosení, dobrá večeře, internet, znovu posezení na verandě.
Prostě pohoda! Dnes se nám dobře sedí a povídá, takže se rozcházíme až po půlnoci. Do jedné hodiny si ještě čtu a pak také uzavírám další úspěšný den.
11. den 17.2.2008
Ráno je tak nízká viditelnost, že uvažujeme o náhradním programu. Pořád jde o stejný opar, který je každý den hustší a halí celé údolí už týden. Odkládáme tedy rozhodnutí až na 12. hodinu.
Pozorovatelnu si budujeme na střeše hotelu, ze které je dobře vidět na Sarangkot. V poledne vidíme, že i přes nezměněnou situaci s inverzí se z několika málo padáků, které létají, některé zvedají nad start. To dosvědčuje, že se tvoří termika i za těchto podmínek. A protože předpověď, kterou jsem našel na internetu, slibuje na zítřek zhoršení počasí s možností deště, rozhodujeme se přeci jen vyjet na start. Opět si bereme taxík a kolem jedné jsme nahoře. Podmínky jsou špatné, padáky se sotva drží u kopce, jen výjimečně se někdo zvedne.
Smiřuji se s tím, že to dnes bude jen sletík. Po startu skutečně pouze klesám a asi 150 m pod úrovní startoviště teprve zachytávám alespoň nulu, ve které kroužím s ostatními a čekám, co bude dál. Oba moji kolegové ztrácí trpělivost a míří rovným letem na přistání. Mě zaujalo několik opodál kroužících dravců a tak se vydávám za nimi. Jsou to ohromná zvířata, rozpětí nejméně 2 m a nechávají mě přiblížit se téměř na dotyk. Hledíme si do očí a je to tak úžasný zážitek, že ani nevnímám, jak při kroužení s nimi postupně stoupám. Inu – jsou to dobří instruktoři a vyplatí se opisovat od nich! Takto jsem najednou zpět na úrovni startu a stoupám dál. Loučím se se svými opeřenými průvodci a další stoupák už lovím sám. Postupně se dostávám až do 2.100 (600 m nad start), což se dnes rovná malému zázraku. Od severozápadu (tedy směrem od Daulaghiri a Annapurny) se tyčí černofialová oblačná stěna, ze které nevěstí nic dobrého. Proto se tentokrát neodvažuji na známý západní hřeben a naopak se tlačím na východ, tady podél příjezdové cesty na Sarangkot od Pokhary. V podstatě ale létám nad a kolem Sarangkotu, minimální viditelnost víc nedovoluje. Kopec mám celý pro sebe – kdo byl se mnou ve vzduchu už přistál a další dosud neodstartovali, protože to na startovačce evidentně „chcíplo“. Jen občas nad sebou v těch nejčernějších mracích zahlédnu bílý Gradient Crazy Czecha, který ale způsobem svého létání není pro mě měřítkem. Asi po hodině létání nasměruji nad jezero, kde zkouším pár figur a v naprostém bezvětří přistávám těsně u Pokhary na již známé „nové“ přistávačce. Nechávám si balit padák místními kluky a sleduji, jak v šílených figurách přistává Crazy Czech – samozřejmì přímo do mého ještě nesbaleného vrchlíku… Chvíli spolu klábosíme a pak jdu na hotel. Na našem novém stanovišti na střeše hotelu v klidu hodnotíme let, pivo, doutník.
Pak ještě dáváme odpolední siestu (všichni tři jsme se shodli, že jsme na hodinku usnuli na pokojích) a o půl šesté vyrážíme na večeři – tentokrát do čínské restaurace. Kolem půl osmé večer jdu již tradičně na internet a před desátou zpět na hotel.
Zde chvíli ještě večerní posezení na verandě při svíčkách (už zase nejde proud) a hoši odpadávají o půl jedenácté. Mně se spát ještě nechce, tak sám rozjímám u piva na verandě a pak do jedné hodiny čtu v posteli při baterce (vlastně čelové svítilně).
12. den 18.2.2008
Pro dnešek jsme létání odpískali a volíme individuální program. Přes den se zatáhlo a dokonce drobně zapršelo, což je tady v únoru vzácnost. Oba mí parťáci si půjčili motorky a jeli na výlet. Já dávám přednost courání po městě, focení a celkové relaxaci.
Vlastně jsem už přestávku v létání potřeboval, protože už to začalo být na stále stejném terénu jednotvárné. Jako by to na mě bylo vidět, majitel stánku naproti hotelu, kam chodím kupovat pití, mi nabídl, že mi ukáže i další startovačky v okolí. Tak uvidíme, až se zase vyčasí.
