Nudím se a je deštivo, tak jsem se po dlouhé době rozhodl sepsat něco, co by mohlo pomoct některým služebně mladším pilotům. Když jsem to potřeboval já, nic takového totiž nebylo. Rád bych se podíval na termiku z pohledu začátečníka. Vynechám to, co je v každé učebnici: jak vzniká, co ji způsobuje a podobně, a zaměřím se spíš na rady, jak ji najít a udržet se v ní.

Základní pravidlo je bezpečnost, takže dokud si nejste jistí v klidném vzduchu, do termiky se nepouštějte. Vynikající přestupní stanice je svahování. Naučte se svahovat, získáte tak zkušenosti a občasné prolétnutí nějaké té bublinky vás také hodně naučí. Díky svahování se můžete naučit vnímat vzduch trochu jinak, lépe ho cítit. Později zkuste vypnout vário. Že bez vária se nedá lítat? To není pravda, právě naopak. Samozřejmě je povinné mít za letu ve výšce 300 m nad terénem výškoměr, ale zkuste někdy v klidnějších podmínkách, na večer, když se dá třeba svahovat, vypnout vário a pilotovat citem. Pokuste se chytit na svahu jen díky těm několika zkušenostem, které už máte. Donutí vás to vnímat vzduch jinak, nemáte žádnou podporu, takže se více soustředíte na pohyby sedačky, okolní terén, ale i na své pocity za letu. Na poprvé se pravděpodobně neudržíte dlouho, ale časem se naučíte poznat, že jste právě vlétli do stoupání nebo z něj vypadli. Vário nikdy nedává informace v reálném čase, dopřává si určité zpoždění. Brzy zjistíte, že ho používáte jen jako pomocníka, ne jako modlu, která řídí každý váš pohyb ve vzduchu. Svahování bez vária a sem tam prolétnutí nějaké bublinky je relativně snadné. Létání v termice bez vária je už ovšem vyšší škola paraglidingu, mistrovský kousek a sázka do loterie, tohle si můžou úspěšně dovolit jen ti z nás, kteří mají ptačí mozek. Takže si to shrňme: než se pustíte do nějakého většího létání, buďte si jistí tím, co děláte za klidných podmínek. Naučte se svahovat a později nespoléhat se jen na přístroje, ale i na váš držák na přilbu. To že dokážete vnímat vzduch a jen slepě neposloucháte přístroje, vám dá malinký náskok do budoucna, který může rozhodovat o tom, kdo se udrží ve slabých podmínkách a později se chytí do stoupáku, a kdo vyhnije.
Pokud chcete začít s termikou, začněte opravdu od píky. Sedněte nad knížky a přečtěte si znovu kapitolu o meteorologii. Tentokrát ne jen tak, abyste dokázali odpovědět na otázky v závěrečném testu, ale pořádně, abyste pochopili i souvislosti a všechna nebezpečí s termikou spojená. Nedá se připravit na situaci, kdy vás poprvé tahá mrak, ale dá se naučit, co dělat. Takhle připravení nebudete panikařit a zachováte se správně. 

Další otázkou je: kde hledat? Pravděpodobně do prvního stoupáku vlítnete náhodou, nebo jen uvidíte někoho, kdo stoupá, tak se vydáte za ním, ale na to se nesmíte spoléhat. Všichni zapálení piloti po kurzu dobře vědí, co je albedo a podobně, takže to zase vynechám. Hledání termiky je jako umění, které se nedá jen tak naučit, to musí přijít zkušenostmi, ale je dobré pro začátek vědět, že nad velkým jezerem termiku opravdu nenajdete. Většina z vás bude pravděpodobně létat v horách, takže se zaměřím na horskou termiku. V rovinách neumím pořádně lítat ani já sám. Termika se většinou tvoří na úpatích kopců, na vhodných místech. Všichni víte, co jsou vhodná místa. Hustý borový les, když okolo je louka, v místech, kde je skála nebo suťovisko, tam, kde jsou velké teplotní rozdíly,… 

Co je ale důležité vědět – stoupák pravděpodobně nenajdete na úpatí kopce. Tady se vám bude hodit ta meteorologie a cit. Poznáte tak, odkud fouká vítr. Ten totiž značně ovlivňuje termické stoupavé proudy. Stoupavý proud je jako pára nad hrncem. Pokud vaříte polévku na spravení žaludku po dlouhé pařbě, také vznikají bubliny páry, které unikají na hladině do vzduchu. Tady začíná stoupák, jako mnoho samostatných a nesourodých bublin, které se postupně slévají do většího celku. Některé zaniknou, některé se spojí a mají tak větší sílu a stoupají rychleji. Je to jako kapky tekoucí v dešti po okně. Pomalu se pohybují směrem dolů a spojují se do většího proudu, aby lépe překonávaly tření. 

Na začátku je stoupavý proud dost rozbitý a nesourodý, takže je velmi obtížné se v něm vůbec udržet. Je velmi slabý a většinou je to boj v nulovém stoupání a čekání, až se nějaké ty bublinky spojí a stoupání zesílí. Teď se vrátím k asociaci s párou. Kousek výš nad terénem (hrncem) pára vytvoří jakýsi kompaktní sloupec, který už má mnohem větší sílu. U stoupáku je to podobné, vznikne sloupec stoupajícího vzduchu, který se ale pořád mění, má v sobě místa, kde je stoupání silnější a kde je slabší, ale k tomu později. A co nás zajímá nejvíc – je ovlivněn okolím. Pokud fouká vítr z údolí do hor, což je typická situace, kdy létáme, vítr nám zakřivuje stoupák a ten nejde kolmo nahoru, ale kroutí se směrem ke kopci. Čím silnější vítr, tím více se kroutí a pokud foukne opravdu hodně, může ho to doslova ustřihnout. Takový stoupák na jednom místě zdánlivě končí a pokračuje až o kus dál po větru. To ale není to jediné, co náš stoupák ovlivňuje. Tím, jak stoupá, se dostává do stále nižšího tlaku vzduchu a díky tomu se taky rozpíná. Pro nás z toho plyne, že čím výš se do stoupáku dostaneme, tím lépe se v něm můžeme udržet, protože je širší. Náš termický stoupavý proud dále vystupuje a ochlazuje se. Proč, si můžete přečíst v jakékoli knize o meteorologii nebo paraglidingu. V zásadě máme dvě možnosti: buď stoupá dál, dokud nemá stejnou teplotu jako okolí, a zastaví se tu (přesněji o něco později, až když je okolí teplejší, díky setrvačnosti), nebo dosáhne kondenzační hladiny a za dalších podmínek zde kondenzuje v mrak. Pro praktické létání je lepší situace, kdy nám zkondenzuje v mrak, protože mrak můžeme vidět a hledat podle něj termiku. Tak teď už máme počasí vhodné k termickému létání a dokážeme si představit, jak stoupák vypadá a jak je ovlivněn okolím, hlavně větrem. Takže můžeme směle vyrazit na kopec.
Je dobré vzít s sebou někoho zkušenějšího, nebo si chvilku jen sednout a dívat se. Všímejte si intervalů, kdy fouká a kdy startují ostatní, všímejte si, jakým směrem točí v termice. Pokud první pilot točí doprava, všichni po něm točí v tomto stoupavém proudu také doprava. Důležité je také rozmyslet si, jestli se opravdu chcete pohybovat ve stoupání s dvaceti jinými piloty, nebo si raději najdete stoupák, kde vás bude jen pár. V termice se většinou potkáte se zkušenějšími piloty na rychlejších křídlech, kteří navíc budou stoupat rychleji než vy, takže vás budou dolétávat a budete muset uhýbat a pravděpodobně i opustit stoupání. Pokud to neuděláte, nejen, že hrozí srážka a porušujete předpisy, ale po přistání vám ještě nejspíš dá nějaký závodník na kokos. Tím nechci nikoho odradit, jen upozornit, že je potřeba chovat se rozumně a nepřeceňovat své síly. Pokud uvidíte ve vaší letové hladině 20 křídel točících ve stoupáku, je lepší počkat a zařadit se pod ně, nebo si najít stoupák vlastní. 

Odstartovali jste a letíte se nalepit na svah, abyste se co nejdéle udrželi ve vzduchu, když v tom ucítíte, jak se křídlo kývne za vás a vário začne pípat. Co teď? Počkejte dvě až tři sekundy, jestli se skutečně jedná o stoupák a začněte točit (někteří čekají na nejsilnější pípání a když začíná slábnout, pak teprve točí). Pokud jste sami a blízko ke kopci nezbývá než točit od kopce, ale pozor na vzdálenost svahu. Pokud jste moc blízko, nebo si nejste jistí, nedotáčejte celý oblouk, ale dělejte osmičky a snažte se udržet ve stoupání co nejdéle, dokud nebudete moct normálně točit. Jestliže máte prostor, je všechno jednodušší. Nalezením stoupáku práce nekončí, začněte opatrně prozkoumávat váš výtah. Je nutné počítat s větrem, a upravit zatáčky, ale taky občas zkuste na některou stranu trošku povolit a udělat větší čtvrtoblouk. Zjistíte, co tam je a jak silné je tam stoupání. Takhle je potřeba pokračovat, dokud nenajdete jádro. To je ta část, kde je stoupání nejsilnější. Potom už jen stačí točit a – pokud je to možné – udržet se v jádře. Touto dobou už si asi všimnete i toho, že vás to tahá nad kopec a po větru poněkud za něj, zachovejte však paniku. Dokud jste ve stoupání, můžete se pohybovat i za kopcem. Jakmile však ze stoupání vypadnete, mějte na paměti včasný návrat nad kopec. Nehledejte ztracený stoupák, odleťte, než bude pozdě. Ten chytrák, který vymyslel rotor, zařídil, aby tam byl a dělal pořádnou paseku.

Další důležitou technikou při termickém létání je aktivní pilotáž. Určitě jste o tom už všichni slyšeli a někteří se ji snažíte s větším či menším úspěchem praktikovat. U termického létání je to nutnost. Všichni jste slyšeli o základních pravidlech aktivní pilotáže. Křídlo je za letu přibržděné na cca 20-25 %, kde 0 % jsou vypuštěné řidičky, 100 % je plné zabrždění, jaké bychom měli dělat při přistání, a 120 % je situace, kdy jsme křídlo přebrzdili, dochází k odtržení proudnic a padáme do fullstallu. 

Jestliže dojde k ústupu křídla za pilota, například vlivem nalétnutí stoupavého proudu, řízení povolte a dejte padáku příležitost vrátit se do správné pozice nad pilotem. Pokud na druhou stranu křídlo předbíhá pilota, je nutné přibrzdit, zastavit tak nežádoucí pohyb a umožnit padáku návrat nad hlavu pilota. Myslím, že nemusím zdůrazňovat, že pokud před sebou vidíte vlastní padák, není něco v pořádku (snad jedině když děláte akrobacii). Tyto zásahy do řízení jsou přiměřené a krátkodobé, pokud brzdíte, tak jen přiměřeně krátkou dobu a jakmile se zastaví předbíhání křídla před pilota, vraťte řízení zase na 20-25 %. 

Určitě se ptáte, jak moc nebo málo brzdit nebo povolovat. V podstatě platí, že se snažíme udržovat konstantní síly v řízení. Když letíte a máte řízení stažené na 20 %, cítíte určitý tah, určitou sílu v řízení. Když vás začne křídlo předbíhat, nebo hrozí zaklapnutí části vrchlíku vlivem turbulence, ucítíte slábnutí tahu, měknutí řízení. To je signál ke stažení řidiček tak, aby síly byly opět stejné, jako při normálním letu. Ale pozor, vzduch nikdy nepůsobí na křídlo symetricky, tudíž musíte pracovat s každou řidičkou zvlášť (úplní začátečníci prostě přibrzdí obě strany a předrncají turbulence). Pokud měkne jen pravá strana, přibrzděte jen pravou stranu a podobně při zvětšování sil v řízení. Naučit se správně aktivní pilotáž je dlouhý proces, který mnozí nepovažují za příliš důležitý, protože u křídel kategorie A není nutný. Je pravda, že bezpečnost těchto křídel je na takové úrovni, že pilota vytáhnou téměř ze všeho, ale bez aktivní pilotáže nemůže pilot létat v termice nebo s výkonnějším kluzákem a přechod na kategorii B by pro něj byl o to těžší. Navíc je lepší nespoléhat se jen na bezpečnost křídla, ale přidat k tomu i vlastní podíl na bezpečnosti letu. 

Aktivní pilotáž se dá využít i jinak. Pokud je křídlo stabilní a nevyžaduje žádné okamžité zásahy, můžeme si pomoct s udržením ve vzduchu. To využijeme a oceníme nejvíce ve slabých podmínkách nebo při svahování. Obecně platí, že ve stoupání se chceme udržet co nejdéle a v klesání naopak co nejkratší dobu. Jak na to? Pokud například svahujete a jste ve stoupání, přibrzděte křídlo na cca 30-35 %, čímž zpomalíte svůj let a udržíte se ve stoupání déle. Odměnou za přibrždění bude větší výška získaná na stejném úseku, než bez přibrždění. Pokud se naopak dostanete do míst, kde je silné klesání, rychlost zvyšte vypuštěním řízení na cca 10 %, tím toto klesání prolétnete rychleji. Pokud se jedná o opravdu významný klesavý proud, je dobré pomoci si speed systémem. Tady ale platí pravidlo: mít rezervu v řízení a pracovat se speedem opatrně. Stahovat i vypouštět speed plynule a mít na paměti větší riziko zaklapnutí. Tuto techniku přibržďování a povolování řízení je možné využít i ve slabých podmínkách, kde jsou termické bubliny tak úzké, že je není možné točit. Pokud se dostanete do stoupání a křídlo už je stabilně nad pilotem, přibrzděte. Nedá se takto získat nějaká významná výška, ale získáte pár metrů až desítek metrů, nebo minut ve vzduchu. Těch pár desítek metrů může být rozdíl mezi nalezením a zachycením v termickém stoupavém proudu, nebo vyhnitím a předčasným přistáním. Také se může stát, že se zachraňujete nízko nad zemí, tady nezbývá než doporučit článek Těsně před vyhnitím na těchto stránkách, napsaný Jirkou. 

Všechny tyto techniky jsou koncipovány na principu cítění křídla. Pilot, který umí své křídlo cítit, ví, co se mu děje nad hlavou, a může tak včas reagovat, což opět zvyšuje míru bezpečnosti létání a o to přece jde až na prvním místě.

Takže létejte bezpečně a držte se osvědčených rad takzvaných plesnivých draků: „Základ je točit, stoupání se dostaví samo.“

Filip