Včera jsme zažili další letové dobrodružství, k němuž jsme se všichni před několika málo měsíci sami rozhodli zasláním přihlášek do kurzu paraglidingu .
Dobrodružství začalo tak, že jsme z Olomouce vyráželi sami bez obvyklého doprovodu instruktorů a navíc s tím, že jsme jeli „naslepo“ bez přesného určení cíle – předem bylo s Jirkou V. dohodnuto, že až podle směru větru ráno rozhodne, zda se bude létat na Javorovém nebo na Stráníku u Žiliny… A tak až na dálnici z Olomouce jsme dostali telefonický pokyn – směr Stráník… I když to znamenalo, že pojedeme o pár kilometrů dále, toto rozhodnutí bylo kvitováno kladně – jeli jsme vstříc novému terénu, Javorový je sice bezva, ale přece už jsme na něm byli, někteří dokonce i dvakrát…
A nový terén opravdu splnil očekávání – už z dálky někde od Žiliny jsme mohli okukovat holý vrchol kopce tyčícího se nad krásným údolím…. Po čichu jsme našli přístupovou cestu vedoucí do cca poloviny kopce, kde nás zastavila dopravní značka Zákaz vjezdu. V klidu jsme počkali na příjezd Jirky V., nahodili na záda bágly a v super vedru pod již ráno žhnoucím sluncem jsme vyrazili na obvyklou vysokohorskou túru směr startovačka…
A pak již následovala běžná rutina – přípravy ke startům se vším všudy co k tomu patří…. Maličké rozdíly zde však byly – na start se totiž připravovali dvě skupinu pilotů – ti, kteří měli za úkol provést přípravu k závěrečnému přezkušovacímu letu a následně i tento přezkušovací let absolvovat a druhá skupina pilotů z květnového kurzu, kteří již přezkušovací let měli za sebou a na Stráník si pod dohledem instruktorů přijeli „jen tak zalétat „….
Takže určitě i rozdílné pocity na startu – na jedné straně pocity zodpovědnosti za předvedené výkony potřebné ke splnění důležitého úkolu a na druhé straně mini pocit volnosti a samostatnosti – mohu si letět „kam chci“ a k celému letu musím používat jen svou hlavu….
Jako první nám start předvedl po svém Jirka V., který se tímto způsobem dostal na přistávačku, odkud zajišťoval průběh letů kurzíků (jisté zpestření celé činnosti bylo i v tom, že se v pátek pro létání spojily dvě školy a lety svých kurzíků zajišťovaly společně – a na celé činnosti to nebylo vůbec znát, prostě jak na startovačce tak i na přistávačce stáli zkušení profíci a vše klapalo bez problémů)….
No a po Jirkovi V. už se z kopce spouštěl jeden padák za druhým bez ohledu na příslušnost k té či oné škole, bez ohledu na to, zda šlo o cvičný let s jistým cílem nebo jen o lety s cílem „užít si to naplno “ …. Protože snahou instruktorů bylo zajistit maximální počet startů, dole na přistávačce nás čekalo příjemné překvapení v podobě dodávky vyvážející nás a výstroj téměř pod vrchol kopce – už jen tyto jízdy nahoru byly svým způsobem bezva dobrodružství….
A tak jsme létali, přistávali, opakovali nepodařené starty, hrabali se z maliní, občas nedoletěli na přistávačku a makali po svých k vrcholu, občas se náhodou ocitnuli uprostřed obilního lánu – ale hlavně prožívali onu neopakovatelnou euforii z létání, kterou dovede pochopit jen ten, kdo se sám ocitne v objetí postroje pod padákovým křídlem….
Celý den stál za to – a jeho vyvrcholením bylo úspěšné splnění přezkušovacích letů pro :
Martin Dvořák
Jaroslav Krajíček st.
Jaroslav Krajíček ml.
Ladislav Kováč
Petr Horský
Radoslav Jaroščák
Závěr dne byl hodně příjemný – přesunuli jsme se do krásné stylové restaurace v Bystřici (kousek od Třince). A proč zrovna tam – vysvětlení je jednoduché, je to kousíček od Javorového a to je jeden z důvodů, proč si právě zde Jirka V. opravuje svou leteckou chalupu, lepší místo v Beskydech už by těžko hledal…
A v prostorách restaurace se nejen příjemně sedělo a občerstvovalo – ale hlavně i pracovalo, jeden stůl byl vyhrazen k napsání závěrečného testu – a chci věřit tomu, že se všem úspěšně povedl napsat…Takže klasické spojení příjemného s užitečným….
Po odevzdání testů jsme se hromadně loučili a vyrazili znovu na cesty – krásný dlouhý den končil v Olomouci kolem půlnoci s přáním: Kéž by podobných dnů bylo více ….
Mějte se krásně .
K v ě t o s l a v S T A N Ě K