Před nedávnem jeden nejmenovaný paraglidingový občasník vydal senzační zprávu o konci ranského kopce. Celá věc se na první pohled může jevit jako žert, ale ve skutečnosti je situace mnohem vážnější! Následující vyprávění má pak odhalit skutečné důvody tohoto šokujícího zjištění.

Soumrak této legendy mezi plachtařskými terény nastal vlastně již v roce 1998, kdy ještě nic netušící piloti obsypávali na Rané její svahy i přilehlý vzdušný prostor svými létajícími aparáty. Tehdy se totiž začalo drát na světlo boží dosud nepříliš známé, ale o to dravější uskupení hanáckých létavců – PG klub Draci. A jak plynuly týdny a měsíce, Draci se rozpínali a bobtnali, až jim začala být Morava těsná. Poté, co definitivně zničili beskydské terény tamní partyzáni (o některých z nich se traduje, že dodnes pronásledují po lesích hajné a požadují po nich právní rozbor jejich pravomocí…), rozhodli se Draci expandovat do Čech. Plán mají smělý: počátkem roku zaberou Ranou, pak postupně další významné terény směrem na východ (Kozákovští, moc se neradujte, váš brdek přijde na řadu již v květnu!).

Předposlední březnový víkend se tedy rozjela dračí eskadra směrem na Ranou. V tak časném období se sice ze zimního spánku probudila sotva polovina členů klubu, ale i tak musely České dráhy přistavit několik dalších vagonů, aby tu kalamitu z Moravy na Prahu zvládly. Po děsivě jednotvárné cestě (vždyť všechny ty láhve frankovky vypadaly tak zoufale stejně!) vystupují Draci v páteční večer na pražském Wilsoňáku, odkud je pronajaté limuzíny odvážejí za tichého svištění drahých pneumatik směrem k Rané. Po dosažení prvního a zároveň posledního postupového cíle – Skleníku – určil běh věcí příštích sám dračí předseda. Oznámil, že má narozeniny a že je třeba testovat loajalitu ostatních členů k němu. Načež začaly ze všech světových stran proudit davy jásajících poutníků přinášejících skvostné dary; inu legenda o vítání narození spasitele před dvěma tisíci lety byla proti tomu pohádka o osamělé a historicky bezvýznamné postavě. Tehdy poprvé ztuhly Štěpánovi, novému správci ranského areálu, jinak pružné rysy. Jeho pracně a po dlouhé týdny budované zásoby všeho došly ještě před půlnocí. Pouze v jediném případě se Draci ustrnuli nad jeho bědováním, že nebude mít v sezóně co nabídnout Kulichovi a ten že ho za to jistě pomluví. To když se Štěpán pokusil nabídnout jim váno z vlastnoručně pořízených zásob. Po zjištění, že se jedná o ocet (byť s hrdým názvem „moravský soudek“) odsouhlasila dračí smečka, že něco těm Čechům na sezónu nechat můžeme – tož dobrou chuť!

Když se příští ráno zvedla mlha a probouzející se Draci s úlevou zjistili, že zrak zůstal ve skutečnosti nezkalen, stalo se něco, s čím nikdo nemohl počítat: navzdory těm nejkatastrofičtějším předpovědím počasí to začalo vypadat letově a jednotliví členové klubu se začali zajímat, jestli náhodou v prázdných zavazadlech po zásobách vína nezůstal na dně zapomenutý padák… Kolem poledne už skutečně nejodvážnější stojí na vrcholku a chystají se ke startu. Vítr jde sice naprosto přesně po hraně směrem od západu, ale to už se vrhají do vzduchu první nedočkavci. Vítr sílí a je vidět, že místní se včele s gradienťáckou dodávkou plnou nových zářících meteoritů (rozuměj „bolidů“, tedy nových brusů kategorie performance) přesouvají pod malou bouli. Asi ve dvě odpoledne si Drak Pavel přestal držet hlavu alespoň těsně před přistáním a když vzápětí poprvé toho dne promluvil („…do…, mně je blbě…!), je létání přerušeno a jde se do Ponorky. Kolem čtvrté následují další pokusy. Tentokrát startuje na opačnou stranu; obloha je beznadějně zadeklená a vítr postupně chcípá, stejně jako Draci při každém dalším výstupu vzhůru. Vše je zkrátka jak má být: Jitka s Lojzou natáčejí, Draci postupně hnijí a Pavel už si zase drží hlavu – prostě pohoda! Se soumrakem se všichni stahují zpět do skleníku, kde vítá všechny příchozí Štěpán se sebevědomým prohlášením, že tentokrát neponechal nic náhodě a zatímco se ostatní trápili drápáním do kopce, on nakoupil takové zásoby vína a dalších dobrot, že to zaručeně vydrží až do Silvestra 2005!

„No tak se na to podíváme“, zavelí předseda a poroučí otevírat lahve. S každou další se Štěpánovi poněkud svraští čelo, ale evidentně spoléhá na kratší noc (posouvá se čas). „To přece nemůžou zvládnout“, brumlá si v tichém zoufalství, když kterýsi z Draků požádá už poosmé o „docela malinký kousek něčeho k zakousnutí“. Mezitím se odehrávají docela zajímavé scény: náhodní příchozí ten večer a noc mají pouze dvě volby; buďto se stanou zcela dobrovolně a rádi členy klubu nebo jsou na místě destruováni a odsouzeni k věčnému zatracení! Když ještě hluboko před dračí večerkou dochází Štěpánovi opět veškeré jeho zásoby, začíná se tento nadějný správce shánět po konopném provaze. Naštěstí marně!

Nedělní ráno – vlastně bychom měli říci začátek dne, protože někteří procitají před polednem – se to konečně stalo! Po vyhlédnutí ze skleníku je zřejmé, že kopec je pryč! Skutečně, zůstaly jen zohýbané trubky připomínající, že ještě včera se na jeho vrcholku hrdě vypínal stožár nesoucí rukáv a kdysi také meteo sondu. Teď však přes provazy vody řinoucí se z oblohy marně pátráme, kterým směrem asi tuto legendu odtáhli. Po poledni začínají přicházet první podrobnosti: správce Štěpán, když zhruba spočítal, co všechno Draci snědli a vypili za dva dny a když si představil, že by snad mohli přijet ještě někdy znovu, na nic nečekal, sedl na kolo, zapřáhl za něj celý kopec a odtáhl ho neznámo kam. Poslední zprávy hovořily něco o Norimberku, ale kdo ví… Smutně nasedají Draci do přistavených limuzín a ještě se nevěřícně ohlížejí směrem, kde stávala ranská legenda: „Vždyť jsme se ani moc nemuseli snažit a Raná byla hned naše…! A teď tohle! Nu což, popojedem, však tady mají těch brdků víc, tak to by bylo, aby na nás něco nezbylo. Kdeže to tenkrát šplhal Praotec Čech…?“