Leden.
Zima.
Mrzne až praští!
Deprese.
Nejbližší lokalita s vhodným počasím k létání je vzdálená dva týdny jízdy koňmo…
A takhle se to opakuje rok co rok! Prostě po neregulérně krátké letové sezoně přijde nepředstavitelně dlouhé období s velmi malou pravděpodobností výskytu příznivých podmínek k létání. Videokazety natočené v minulém století jsou už beznadějně obehrané, fotky ohmatané, líčení našich leteckých zážitků už umí všichni příbuzní zpaměti. Také všechny nalomené kosti a roztrhané kombinézy už jsou dávno v pořádku. Snad jen manželky a životní družky pilotů se konečně tváří spokojeně a těžko skrývají pocity dočasného vítězství, protože toho svého blázna mají konečně občas doma. V záchvatech trudnomyslnosti sahá pilot v takových chvílích po učebnici astrofyziky a opakuje si základní parametry Einsteinovy speciální teorie relativity, aby si nějak zdůvodnil zcela nevysvětlitelný jev, kdy letová sezóna uplyne tryskovým tempem, zatímco tohle bezútěšné období vykazuje spolehlivé znaky zpomalování času…
A najednou přijde zavolání andělské – nejspíš ze samotného padáčkářského nebe:

„O víkendu se vleká na Dračím navijáku!“ 

Tato prostá věta ve formě SMS rozeslaná jeho blahorodím předsedou PG klubu Draci svým spolutrpícím druhům způsobí v mnoha rodinách nevratné změny. Nemocní se zázrakem uzdravují, návštěva babičky se odkládá, dětem navlečeným v lyžařských kombinézách a s holemi v rukou se vysvětlí, že na horách právě teď roztál všechen sníh a rozkvetly fialky. A šéfovi v práci se vzkáže, že tuto sobotu vlastně na šichtu přijít nemůžu, protože jsem před deseti minutami vstoupil do sekty, která práci o sobotách přísně zakazuje! Zkrátka pupkem Dračího světa se opět po dlouhé době stává polní cesta pod Benkovským kopcem u Uničova, na které už v jedenáct dopoledne stojí naviják s hrdým označením Drak I a jsou z něj nemilosrdně odvíjeny první metry lana.

Postupně se sjíždějí Draci:

„Tý brďo, von tady leží všude sníh!“
„Alespoň tě spolehlivě najdem, až budeš zase vybírat spirálu v mínus dvaceti…!“
„A kolik je vlastně stupňů?“
„Ráno bylo čtrnáct pod nulou, ale teď už je pařák – na slunci mínus dva.“

Takhle nějak probíhala konverzace při příchodu každého z Draků. Je pravda, že podmínky byly vzhledem k mrazu poměrně nestandardní, takže zpočátku služebně starší Draci navrhovali, že první lety poletí zkušebně ti mladší a když se po přistání nerozsypou na ledové kostky, tak to bude letové. Pak už ale za knipl sedá Honza a děj začíná mít spád. Průběh každého letu dává zapomenout na jakékoliv problémy se zimou. Hned po prvním vytažení kolem poledne se hluboko pod námi rozprostírá zářivě bílá a jiskřící plocha zasněžených luk a polí. Jižním směrem je zřetelný opar, ze kterého magicky vystupuje každá větší terénní vlna, stejně jako komíny a vyšší budovy Litovle a okolí. Na opačné straně se majestátně vypínají vrcholky Jeseníků s dominantou vysílače na Pradědu. „Jestlipak se dnes létá na Šeráku?“, bleskne mi hlavou. Vše pak rámuje nad hlavou blankytně modrý poklop lednové oblohy. Prostě paráda! Starty jdou jeden za druhým, dosahovaná výška je běžně přes čtyři sta metrů, u lehčích kousků pak přes pět set! Draci se navzájem předhání ve stříhání figur nestandardních letových režimů. Fronstall stíhá B-stall, půlklap navazuje na divoké spirály, prostě nebe je plné dovádějících Draků. Jen s přibývajícími hodinami po poledni rapidně slábne životodárná moc slunečních paprsků a kolem třetí už je zase samec, takže během jednoho letu je možné sledovat zajímavé proměny: pilot odstartuje jako Drak a po zhruba šesti minutách ve vzduchu přistává zmrzlý jako Drozd…

Závěr letové části soboty pak také nemá chybu! Petr jako místní znalec vyhlašuje první přelet v tomto tisíciletí: „Tož leťme do Uničova, né?“ Znamená to na klouzák překonat asi dva kilometry vzdálenosti mezi místem startu a volným prostranstvím u zimního stadionu na okraji Uničova. Teoreticky vzhledem k nulové termické aktivitě, klidnému ovzduší a klouzavosti našich miláčků je to školní úloha. Ale pohled na hradbu stromů a hlavně drátů na okraji přistávací lokality vnáší do našich řad drobnou nejistotu. „Tož kurňa, vždyť já z té výšky nenajdu ani Uničov, natož nějaké zimák!“, pokouší se kdosi protestovat, ale to už je první Drak na cestě k vytčenému cíli. Postupně jsou vytaženi další tři a tak uničovští obyvatelé zažívají historickou chvíli: na stmívající se lednové obloze nad střechami jejich rodného městečka tiše kloužou čtyři podivné bytosti s ještě podivnější plachtou nad sebou, občas zakrouží ten nad sídlištěm, onen nad hřištěm plným dětí, aby se zcela nepochopitelným způsobem nakonec proměnily v postavy v poklidu balící před zimním stadionem věc vzdáleně připomínající padák. Dokonce kvůli nim rozhodčí předčasně ukončuje probíhající hokejové utkání a diváci se místo obvyklého loudění autogramů od slavných hráčù svého oblíbeného klubu derou ven z haly a v nelíčeném úžasu obdivují naše statečné aviatiky. Tak tomu říkám propagace paraglidingu! Nadšené výkřiky Draků i jejich obdivovatelů pak do noci znějí nejprve z oken hospůdky a později pak z rodinného sídla dračího rodu Janišů, kterým byly v průběhu večera a noci zcela vypleněny zásoby jídla a pití až do konce zimy.

„A co zétra?“, pokouší se předseda o artikulaci sdělení, které se však beznadějně rozplývá v alkoholových a tvarůžkových výparech. 
„To už bych doma nerozchodil“, přiznává se hrdinně Pavel. A po něm mumlají ostatní Draci jakási prapodivná sdělení o odpovědnosti k rodině, domácímu zvířectvu a celosvětovému míru.
„Nu což, ráno moudřejší večera!“, uzavíráme tuto beznadějnou konverzaci a věnujeme se poslední sklenici tvarůžků.

Nedělní ráno bylo nejen moudřejší, ale i modřejší a nebylo pochyb, že se vývoj počasí bude opakovat. Jsme s Petrem sice sami, ale o to odhodlanější to ještě jednou zkusit. Tentokrát vleká Lojza a pocity z brázdění mrazivého vzduchu jsou opět skvělé.

„Vsadím se, že až nás Draci uvidí ze svých oken, máme je do hodiny tady!“, sděluji Petrovi po vysílačce. Jen to dořeknu, hlásí se v éteru postupně jeden po druhém a ubezpečují se, že ty fleky na obloze jsme skutečně my a ne přelud. Dokonce i Pavel mění své dobré předsevzetí věnovat neděli své početné rodině a vyráží statečně znovu těch sedmdesát kilometrů z  Hranic do Uničova, aby mu nic neuteklo. A tak se opět slézáme a létáme. Jen je mi trochu divné ustrojení některých Draků. Ubrousek pod Davidovým krkem bych ještě chápal (nedělní oběd u rodičů prostě bude hned pokračovat). Ale Honzovy plesové šaty a Michalova gumová zástěra působily opravdu zvláštně. Inu – volání divočiny dokáže vytáhnout i ty nejusedlejší Draky…

Úplný závěr víkendového létání sice trochu pokazil problém s lanem při posledním navíjení (což přineslo chudáku Lojzovi bezesnou noc a spoustu práce na druhý den), ale celkově nezbývá, než hodnotit první létání tohoto tisíciletí jako velmi zdařilé! Kéž by to byl příslib vydařené sezóny, která přeci jednou musí přijít…