Draci na Kanárech aneb jak chudí Hanáci na podzim k létání přišli
…ano, už je to tak! Drzost některých Draků nezná mezí a tak se sice nepočetná, ale o to odhodlanější družina Draků rozhodla dopalovat svým počínáním nejen domácí, ale už i zahraniční domorodce. Duchovním otcem nápadu vycestovat v době podzimních mlh a nulové termiky na čtrnáct dní do subtropů byl Petr Janiš. Dlužno dodat, že ve srovnání s výletem na Miránd se mu tentokrát další z jeho šílených nápadů nečekaně povedl. Nadšeným až šíleným realizátorem všech potřebných formalit se pak stal Jirka Valenta. I když jeho bylo třeba nejprve poměrně dlouho přemlouvat. Tentokrát mu rozmýšlení nad Petrovým návrhem trvalo celých dlouhých jeden a půl minuty! Třetím do létací party byl Michal Sova, který však při představě ústrků, které ho během cesty od prvních dvou jmenovaných čekají, zkrátil svůj pobyt na pouhý jeden týden. Nejdůležitějším členem výpravy se ovšem bez debat stala Radka Janišová. Význam její osoby pro zdar celé expedice byl dán několika okolnostmi.
Jednak tím, že vůbec Petra vzala s sebou; dále tím, že jsme před každým startem nemuseli shazovat pronajaté auto z kopce – Radka ho skoro vždy ochotně svezla dolů; v neposlední řadě pak tím, že svojí přítomností zjemňovala jinak typicky neotesané až neandrtálské vzezření a chování mužských členů týmu.
Nu – a aby si čtenář udělal dokonalý obrázek o průběhu celé expedice (a alespoň částečně uvěřil vyprávění účastníků, které v průběhu doby bude samozřejmě získávat na barvitosti), předkládáme tímto téměř doslovný přepis palubního deníku expedice, který za dlouhých kanárských nocí vedl s nasazením vlastního života kapitán, ředitel a vrchní dozorce v jedné osobě – Jirka. Zde je!
Neděle 29. 10. 2000
Odjezd je stanoven na brzké ráno Michalovým autem na ose Uničov – Olomouc – Praha, Ruzyně. Hned úvodní minuty cesty nám měly napovědět, co nás s Michalem, řečeným Brbla, během příštích dnů všechno čeká! Začal tím, že všechny účastníky vzbudil o hodinu dříve, než bylo domluveno. Odůvodnil to pochybným tvrzením, že se tak chtěl vyhnout konverzaci s procitajícím tchánem, který se k nim přijel osobně přesvědčit, že Michal skutečně neodjíždí do Thajska na masáže. A protože měl potom vůči ostatním cestujícím špatné svědomí, rozhodl se vzniklou hodinovou disproporci v časovém plánu napravit o něco rychlejší jízdou, takže postupně vzrostla naše časová rezerva na hodiny tři! Za dvě hodiny jsem v Praze z Olomouce ještě nebyl!
Náladu nám spravil pobyt ve známém pražském bistru HP (čti Hewlet Paccard), kde Michala zaměstnávají a kde jsme jim vypili bar (bohužel nealkoholický). Vzápětí se ukázalo, že je Michal smluven i s leteckou společností, protože ta vyrobila ještě hodinu zpoždění odletu a tím způsobila další čekání. Ale Draci jsou trpěliví a konečně se dočkali: krátký, ale dynamický rozběh, lehké přitažení řidiček – a už letíme! Vário řve a my stoupáme. Co na tom, že jde o Boeing 737 a my nemáme možnost si za letu ani upravit sedačku nebo použít speed.
Během letu nás smrtelně urazil kapitán letadla, když pozval do kabiny přítomného mladého reprezentanta v plachtění a na nás úplně zapomněl! Přitom musel dobře vědět, jaká skvělá éra mu nakládají v našich batozích na palubu… Mezipřistání v Madridu se protáhlo více, než bylo milo, takže na Tenerife, jednom z Kanárských ostrovů, přistáváme až v 19.00 hod., tedy právě v okamžiku, kdy jsme podle původního plánu měli odplouvat lodí z Tenerife na náš cílový ostrov La Palma. Nicméně neztrácíme dobrou náladu: vždyť už jsme tady!
Perspektivu šťastných konců všech budoucích peripetií naznačil jeden z cestujících, který přišel za námi na nástupiště autobusu s oblíbenou Jirkovou čepicí na hlavě, když ten ji po zjištění její ztráty už definitivně oplakal. Vzhledem k tomu, že ze všech sto třiceti cestujících na palubě jsme se u této zastávky sešli jen s ním a jeho ženou, měli jsme dost důvodů nabýt přesvědčení, že na této expedici prostě smůlu mít nemůžeme! Následoval přesun autobusem z letiště na jižní cíp ostrova do Los Cristianos. Zde trávíme náš první večer v baru u výborného španělského červeného a zkoušíme si každý po svém představovat, co nás všechno čeká. Jsme v něm až do zavíračky a máme intenzivní pocit, že nebýt nás, zavřeli by už před dvěma hodinami (tedy ten bar!).
V hluboké noci se odebíráme na pláž za městečkem, kde vybíráme místo ke spaní. Je čarovná noc plná hvězd a šumění moře a my poprvé vytahujeme padáky – zatím jen k tomu, aby nám posloužily k přikrytí, až se k ránu ochladí.
Pondělí 30. 10. 2000
„Tý vole, ta loď valí přímo na nás…!“, vzbudil mě časně zrána Petrův výkřik.
Je ještě šero, noci na Kanárských ostrovech jsou i teď na podzim skoro stejně dlouhé, jako den. I tak ale celkem zřetelně vidíme, jak se na nás řítí plovoucí panelák osvětlený jako vánoční stromeček. Potom však ostře mění kurs a míří k přístavišti. Michal – Brbla ukazuje znovu svoji nedisciplinovanost a v rozporu s ustanovením Denního řádu Draků vyráží už po osmé hodině na rekognoskaci asi stometrového útesu nad námi. Nahoře nachází startoviště i s flérami, takže označujeme výběr našeho nocležiště za geniální. Snídáme ve stejném baru, který jsme včera pomáhali zavřít a v očích personálu vidíme jasné znaky zděšení.
K jejich úlevě se však odebíráme na pláž, kde budíme pozornost zde málo známým pétanquem. „Hoď ten košon v ose!“, nabádá mě Michal a já zjišťuji, že onou kýženou osou je směr k nejbližší slečně, která ve více než třicetistupňovém vedru odložila horní díl plavek. Dlužno dodat, že od toho okamžiku se výkon Michalova družstva rapidně zhoršil, takže jsme s Radkou celkem bezpečně přivedli tento první expediční pétanquový turnaj do vítězného konce. Pak se Petr s Radkou oddávají pláži a moři, zatímco já s Michalem odcházíme do městečka na nákup potravin.
Cestou stihnu setřením losu „vyhrát“ v pouliční reklamní loterijní akci poukaz na exotickou dovolenou. Přítomný agent cestovní kanceláře s lítostí oznamuje, že cena je platná jen pro manželské páry. Marně ho Brbla přesvědčuje, že v tak moderní zemi by už taky mohli uznat registrované partnerství a že by byl klidně ochoten se za moji manželku vydávat… Zmatený Kanár nás posílá do centrály, jejíž umístění schválně zamlží. Na nás si však nepřijde! Nacházíme ji i přesto, že se teprve začíná stavět. Kupodivu zde však skutečně funguje jakási kancelář, kde se opět zbytečně ptají na mou manželku a pak s lítostí oznamují, že právě nás dvou se výhra opravdu netýká. Ale zato nás ochotně posadí do taxíku, který s námi zdarma (!) objíždí celé Los Cristianos. Tak přece výhra! Pak ještě chvíle koupání v moři a tradá na útes nad naším nocležištěm.
Fouká na komoru, takže si děláme naděje, ale vzduch je příliš přehřátý na tvorbu nějaké výraznější termiky a proto za chvíli přistáváme na pláži pod útesem. I tak je ale naše první kroužení nad rozhraním moře – pevnina úžasným zážitkem. Večer nasedáme na loď a přesouváme se pětihodinovou plavbou za poměrně vydatného houpání na ostrov La Palma. Každý řešíme prevenci mořské nemoci po svém: Radka s Michalem spánkem s blicím sáčkem pod hlavou, já s Petrem zásobou španělského vína.
Konečně přistáváme! Pod lodními schůdky nás – světe div se – očekává majitel autopůjčovny José Yanes, nad hlavou drží cedulku s načmáraným mým jménem. Vzhledem k našemu jednodennímu zpoždění to považuji za malý zázrak, i když jsme včera večer z Tenerife telefonicky na jeho záznamník naše zpoždění ohlásili. Ale ještě mnohokrát během našeho pobytu na ostrově jsme se mohli přesvědčit, že v těchto zeměpisných šířkách neexistuje zpoždění a místní prostě počítají dopředu s tím, že když se něco neuskuteční dnes, tak to bude maňana – zítra – nebo ještě později. Žádný problém!
Problémem se ale ukazuje být skutečnost, že José nám sice předal celkem sympatického Peugeota 106, ale úplně bez benzínu s neurčitým odkazem na jedinou otevřenou pumpu na ostrově (je jedna hodina v noci). Pumpu po dramatickém hledání a jízdě na benzínové výpary skutečně nacházíme a vydáváme se na cestu do vesničky Fuencaliente, kde by nás mělo očekávat ubytování v pronajatém domečku. Po čtyřiceti minutách jízdy serpentinami do kopců, kdy jsme minuli řadu osad bez jakéhokoliv označení a s přesvědčením, že už musíme být na druhé straně zeměkoule, skutečně vesnici i dům nacházíme. Ještě pár chvil napětí při hledání klíčů na slepo ve výklenku za zídkou (to mě učil Standa Hlavinka virtuálně přes internet!) a neuvěřitelné se stává skutečností! Ve dvě hodiny ráno uléháme do postelí na místě, které bylo ještě v neděli v poledne jen šíleným snem…
Úterý 31. 10. 2000
Probouzí nás lomoz na dvorku za domem. To Winston, český emigrant a majitel domu, pracuje na rekonstrukci garáže. Sám bydlí jinde a do Fuencaliente dojíždí, když se mu chce (trochu) pracovat. Seznamujeme se pomocí naší slivovice a postupně se aklimatizujeme v novém prostředí nákupem a siestou v kuchyni. Pak se vydáváme na obhlídku startovišť na západním pobřeží ostrova, jak je popisuje Standa Hlavinka na SkyFly – Las Indías, Jedey, Puerto Naos a El Time. Cestou provádíme první ochutnávku zdejších divoce rostoucích pochutin. Jde o červené plody kaktusu tanera, které jsou výrazně sladké, mají spoustu jadérek a vyznačují se na povrchu drobnými bodlinkami, které pak dlouho svědí na rukou podobně, jako když se člověk spálí kopřivou. Po této zkušenosti jezdí Brbla všude ozbrojen vidličkou a nožem a je připraven konzumovat tyto dary přírody přímo na kaktusu bez doteku rukou.
Dlužno dodat, že těsně po našem odjezdu přijela na La Palmu expedice National Geografic a systematicky začala pátrat po novém, dosud neznámém druhu ptáka, který podle svědectví domorodců vyzobává plody tanera, aniž by je oddělil od rostliny. To by člověk neřekl, co všechno dokáže obyčejná sova…
Přijíždíme do El Pasa, městečka v centru ostrova, kde v Josého půjčovně sepisujeme smlouvu o pronájmu auta (důvěra, se kterou nám v noci svěřil auto s odkazem, ať se u něj stavíme během dne, nás těší). Jsem trochu nervózní z toho, že nám odmítá potvrdit na smlouvě předem garantovanou cenu (jak vyplynula z faxové objednávky), ale jeho ubezpečování o „special good price for you“ a neuvěřitelně nízká denní taxa uvedená na smlouvě mě odrazuje od naléhání. Později se ukáže, že to bylo správné rozhodnutí.
V podvečer se vracíme na jedno z dnes zkoumaných startovišť – Puerto Naos – a dáváme si podvečerní slet z útesu s převýšením 230 m. Start je příjemný i když je téměř bezvětří. Tiše kloužeme vstříc klidné mořské hladině, na níž se odráží zapadající slunce. Mám intenzivní pocit pokory a vnitřního klidu a přeji si, aby tento let trval co nejdéle.
Přistání na pláži do černého sopečného písku je jako do peřin. Balíme padáky a slunce definitivně zapadá. Náš první let na La Palma slibuje, že nás tu čekají nevšední letecké zážitky. Večer jdeme do místního baru ve Fuencaliente a těšíme se na některou z místních specialit. Všechny naše objednávky však postupně narážejí na prosté sdělení obsluhujícího personálu: „už není!“, takže se hodláme spokojit s typickými sladkými bramborami a pikantní omáčkou Mojo Verde. Když však dojdou i brambory, rezignovaně si s Michalem dáváme vepřový plátek na rožni, který nám však – asi na omluvu – zapomenou účtovat. První den na La Palma končíme chlapskou debatou nad vínem v kuchyni s několikrát opakovaným heslem:
„Otvíráme další lahvinku a vzpomínáme na Standu Hlavinku!“
Středa 1. 11. 2000
Ráno pečlivě dodržujeme nařízený denní režim – vstáváme až v deset. Následuje vydatná snídaně a cestou na východní pobřeží ostrova zastavujeme u kdejakého kaktusu a zkoušíme, co by se dalo sežrat. Zatím sice bez valného úspěchu, ale nevzdáváme to. Vzhledem k tomu, že v podstatě všechny rostliny byly kdysi na tento sopečný ostrov dovezeny lidmi, nepředpokládáme otravu většího rozsahu. Přece si sem nebudou zanášet nějaký humus, že?
Nad hlavním městem ostrova, Santa Cruz de La Palma, se nachází další z dokumentovaných stratovišť – Concepción. Nad našimi hlavami se rychle střídá oblačnost, vítr je svižný, pod námi zívá kotel, který jako naběračka vyzvedává proudící vzduch téměř kolmo vzhůru. Petr jde první na start, který silně připomíná střechu paneláku (proč vlastně doma nestartuji ze střechy našeho baráku?). Za chvíli už ale vím proč.
Petr předvádí několik dramaticky vyhlížejících kousků, turbulence nad vrcholem s ním cvičí všemi směry, jen ne vzhůru, jak bychom mu všichni přáli. Elektrické dráty jsou čím dál blíž, naštěstí včas vypouští řízení a prosazuje se dopředu do bezpečí svahového proudění. S úžasem sledujeme, jak přímým letem stoupá jako Boeing ještě dobrý kilometr od startu.
To už ale přibíhá místní lítač, směsicí španělštiny, angličtiny a sánskrtu nám vysvětluje, že právě toto místo je to nejnebezpečnější a odvádí nás pod vysílač, kde se nám to zdá ještě děsivější. Michal nicméně rozbaluje padák a staví se do svahu pod něj. K jeho zvednutí mu stačí jen natáhnout šňůry, tak strmý je svah. Petrův slavný pokus na Mirándu je proti tomu start z hanáckých rovin. Ale ukazuje se, že místňák má pravdu – tento start je skutečně pohodový a Michal bezpečně odlétá za Petrem. Viditelně to chodí všude, ale oba musí na stažených uších rychle dolů, protože se od moře nasouvá nízká oblačnost s mrholením. To mi zabraňuje ve startu, takže po dvaceti minutách čekání balím a jedu s Radkou dolů autem. Kluci přistávají na pláži pod startem (ta ovšem ze startu není pod skaliskem vidět a o to je první dojem dramatičtější).
Přesouváme se na západní pobřeží. Hřeben vysokých hor, který v severo – jižním směru rozděluje ostrov, vytváří dokonalý klimatický předěl, takže z deště a husté oblačnosti na východě přijíždíme do slunečného počasí na západě. Winston nám později potvrzuje, že toto pravidlo platí téměř univerzálně: je-li na jedné polovině ostrova hnusně, je skoro určitě na opačné polovině krásně.
Startujeme v Puerto Naos z nám už důvěrně známé startovačky a svahujeme kousek od mořského pobřeží. Já vzhledem ke svému plošnému zatížení těžce hobluji skály, zatímco Petr v pohodě protáčí dva Němce, kteří se tam vozili už před námi. Michalovi odchází baterka ve váriu a jde první na přistání na pláži. Petr nachází oficiální přistávačku, kterou tvoří poměrně malá louka nad pláží. Od tohoto okamžiku přistáváme zde a ne na pláži, abychom sobě, ale hlavně místním lítačům ukázali, že něco umíme.
Bohužel hned vzápětí po našem bezproblémovém přistání na této omezené ploše nezvládl totéž jeden z německých pilotů a po několika hrubých pilotních chybách při přistání nalétává v plné rychlosti po větru do nízké kamenné zídky a zůstává ležet bez hnutí. Okamžitě jsme u něj a poskytujeme první pomoc. Naštěstí je přímo na místě lékař a současně je přivolána sanitka, takže se osobně už dál nemusíme angažovat. Pohled na sténajícího pilota odnášeného na nosítkách však na dobré pohodě nepřidá!
Spravujeme si chuť v restauraci na pláži konzumací mořských potvor. Večer pak definitivně spláchneme nepříjemný pocit z té nehody silným španělským vínem nejprve v baru a pak v kuchyni. Spát jdeme tradičně hluboko po půlnoci.
Čtvrtek 2. 11. 2000
Prožíváme první z mnoha těžkých rán – vína bylo včera opravdu hodně. Soustrastné pohledy Winstona směřují zejména k Petrovi. Na létání není zatím ani pomyšlení, tak sjíždíme 700 výškových metrů k moři (to je nadmořská výška Fuencaliente) k jižní pláži. Nad námi se tyčí obrovité hromady vyvřelin, do kterých Kanáři kutají nějaký záhadný tunel.
Fičí ostrý vítr, je zataženo, ale přesto jdeme do vody. Šnorchlujeme v hezké zátoce a obdivujeme pod hladinou stáda ryb. Když Petr nachází malou chobotničku, usuzuji, že jistě nebude daleko její máma a pod dojmem katastrofických filmů se stahujeme na bezpečný břeh.
Šplháme po lávových skalách padajících strmě do moře a sledujeme pohnuté osudy krabů. Nacházíme je jak živé, tak i zdecimované loveckou vášní racků. Ty létající chechtající se bestie je loví tak, že je v zobáku vynesou do výšky a pak pustí a nechají rozbít se o skálu.
Ještě dáváme pétanque v černém sopečném písku a s rozjasňující se myslí znovu zkoušíme trik s přesunem na druhou polovinu ostrova. I tentokrát to funguje – ale v opačném gardu. Na západě hospodno, na východě polojasno. Zatím ale ještě duní, tak čekáme na zmírnění proudění v příjemné kavárničce. Později odpoledne se vítr poněkud zmírnil, takže vyrážíme znovu na start Concepción do kotle nad Santa Cruz de La Palma. Tentokrát neponechávám nic náhodě a jdu do toho jako první. Kotel pode mnou funguje opravdu jako naběračka na vzduch a jdu okamžitě po startu téměř kolmo vzhůru. Směrem nad město ale proudění znatelně slábne, takže nezbývá, než se držet nad kotlem. Postupně startují ostatní a v naprosté pohodě společně svahujeme s dostupy zhruba dvě stě metrů nad start. Po necelé hodině strávené na poměrně omezeném prostoru toho máme právě akorát a jeden po druhém přistáváme na úzké pláži v Santa Cruz.
Cestou domů se úplně setmí a podřimující Draky ruší jen Brbla svým věčným filozofováním. Zejména jeho katastrofické vize jakéhokoliv děje kolem sebe jsou vítaným povzbuzením do příštích dnů. Např. řetězce světel probleskující noční temnotou ze sousedního ostrova Gomera vidí Brbla jako lávové řeky a předpovídá Kanárským ostrovům brzký zánik v sopečných erupcích. Po příjezdu do Fuencaliente na všechny doléhá únava a jdeme spát tentokrát brzy – už po první láhvi vína.
Pátek 3. 11. 2000
V pět hodin ráno riskuje Brbla svoji fyzickou likvidaci – ujal se totiž úkolu vzbudit takto brzy všechny členy výpravy za účelem ranního výjezdu na nejvyšší horu ostrova Roque de los Muchachos (1.426 m). Od předchozích dvou létacích expedic na tomto ostrově zůstává totiž tento majestátný vrchol nepokořen, pokud jde o start z něj.
Jedeme za tmy, ale cesta je delší a náročnější, než jsme čekali, takže východ slunce jsme prošvihli. Ale bohatě nám vše vynahrazují neopakovatelné pohledy z vrcholku na všechny světové strany. Jsme vysoko nad hranicí oblačnosti, která se již takto brzy zrána pod námi vytvořila. Také fouká docela svižný vítr, takže padáky zůstávají v kufru auta, ale mám intenzivní pocit, že letět hned napoprvé z tak posvátně vyhlížejícího místa by bylo nemístným pokoušením trpělivosti místních bohů.
Ohromeni mlčky vstřebáváme nejprve pohled na špičku nejvyššího bodu ostrova Tenerife, sopky Pico de Teide, který vyčnívá asi sto padesát kilometrů od nás východně z pohádkově nasvíceného oblačného moře. Pak zase fascinující výhledy do obrovského kráteru přímo pod námi, který jako hluboká rána zjizvuje dobrou pětinu ostrova a pod názvem Caldera de Taburiente vytváří unikátní národní park. To vše v jiskřivě čistém ranním vzduchu.
Do této fascinující scenérie zapadají i ryze lidské výtvory, tedy řada astronomických observatoří, kterými je La Palma mezi astrofyziky dobře známá. Právě pro absolutně čistý vzduch a minimální výskyt oblačnosti zde s oblibou staví své teleskopy nejprestižnější světové vědecké instituce. Největší ze zde stojících reflektorů má v průměru 4,2 m!
Pak nás ale vrací zpět do reality Brbla, který se snaží divokým dupáním vzbudit vulkán k činnosti! Násilím jej umísťujeme zpět do auta a v obavě z hněvu horského božstva odjíždíme zpět. Cestou dolů nacházíme konečně divoce rostoucí pomerančovníky a mandlovníky. Brbla je tak zaujat konzumací těchto darů přírody, že je od něj na chvíli pokoj. Vyjíždíme na startoviště El Time, ale vzhledem k dopolednímu slunci je nasvěcován východní hřeben, kde se bohužel s padákem startovat nedá.
Přesouváme se do Puerto Naos. Nejprve panují obavy o vývoj oblačnosti (vše je zastíněné), ale po dvanácté hodině startujeme do super termiky. S Petrem vytáčíme postupně 500 m nad start, Michal ale na poprvé hnije. Nahoru se ale bystře sveze s Rakušanem a pak polétá taky. Podmínky v Puerto Naos jsou podobné, jaké známe ze slovinského Lijaku: termika a vítr od moře umožňují létání na dlouhém hřebeni útesu, zatímco ve vyšších patrech jdou mraky fofrem v přesně opačném směru. A i když dosáhne pilot této výšky, nikde žádný dramatický střih větru. Shora tak rekognoskujeme další, dosud námi nepokořené startoviště Jedey a záložní místa přistání na dvou malých plážích vzdálených od sebe navzájem i od hlavní přistávačky vždy zhruba po kilometru.
V nádherné termice bojujeme přes hodinu, ale na odlet v dosud neznámém terénu si zatím netroufáme. Petr se přetahuje o stoupák s místním pilotem tandemu. Přestože každý mluví jen svým rodným jazykem, tandemista dobře rozumí Petrovým jadrným nadávkám a vyklízí pole. Pak dobrovolně stáčíme přes 700 m výšky a ve stále ještě aktivní termice přistáváme. Dole naši euforii poněkud zchladí partnerka onoho tandemisty, která po nezbytné registraci všech možných údajů o nás a našich padácích nás nekompromisně kasíruje o 1.000,- peset na pilota a týden. Jen Michal to úspěšně ukecává, že už tady vlastně s létáním končí. Platbu místňáci odůvodňují klasicky: používáme ke startům a přistáním soukromé pozemky, jejichž pronájem hradí jejich PG klub. My jsme ale stejně přesvědčeni, že jde o pomstu za troufalé seřvání jejich tandemisty, který se mezitím dole vychloubá, že měl vše pod kontrolou, protože on je profesionál a k tomu vicemistr Španělska v letech na tandemu. Ale nakonec se z něj vyklubal docela příjemný Kanár jménem Javier, který zejména v nepřítomnosti jeho penězchtivé družky s námi dychtivě probíral naše zkušenosti s létáním. Díky povinné registraci a platbě se nám ale dostává nových informací o dalších leteckých terénech, které v databázi SkyFly nejsou a umiňujeme si, že je v průběhu našeho pobytu prozkoumáme. Ještě zalitujeme skutečnosti, že dosud nikdo z nás nevlastní tandem, protože nestačíme odhánět dotěrné německé turisty, kteří nás při balení padáků přemlouvají se stomarkovými bankovkami v ruce k tandemovému letu. Pro místní klub je to velmi významná rýžovačka!
To už ale dáváme nezbytná dvě piva v místním plážovém kiosku Morena spojená s odborným posouzením zadků Španělek.
O půl čtvrté jsme znovu na startu, ale tentokrát je z toho už jen slet. Slunce však stále pálí, jak se na listopadový den sluší a patří, takže hajdy do moře! Vlny jsou docela hutné, takže mi jedna stihla nejen nafackovat, ale ještě mi, potvora, sebrala bez varování šnorchl. Odkládám tedy ploutve a brýle a procházím se po pláži, nechávaje se po kolena omývat pulsujícím mořem. V dálce mě zaujme stádo svlečených slunících se turistek, tak mířím podél vody pomalu k nim, když náhle zakopávám o ztracený šnorchl, který mezitím moře vyvrhlo na břeh o půl kilometru dál. A pak, že je něco špatného na chlapské touze uvidět svlečené ženské tělo!
Po každém koupání v moři si odnášíme i přes použití sprchy na pláži kila černého písku, kterého se postupně zbavujeme ještě dlouho po příjezdu domů. Tentýž materiál se stal také nezbytnou výplní komor našich padáků, takže až při zimním létání zbude pod našimi padáky na sněhu černý poprašek, nemusí jít nutně o znaky znečištění ovzduší v české kotlině…!
Večer po návratu do Fuencaliente nás čeká milé překvapení – Winston nám nechal v kuchyni čerstvé makrely! Dělám je na oleji se solí a česnekem a totálně se jich přežereme. Ještě dvě lahve vína, vítězný doutník a únavou po dni bohatém na zážitky upadáme do bezvědomí.
Sobota 4. 11. 2000
Ráno podléháme Brblově cestovatelské mánii a vydáváme se na okružní jízdu po ostrově. Řídí Radka a mezi zbylými třemi mužskými členy posádky koluje už od prvních kilometrů láhev červeného. Tím se okolní neproniknutelná mlha stává snesitelnější. V severní části ostrova nacházíme zcela odlišný ráz krajiny: výrazně členitý terén, bujná vegetace s převládajícím borovicovým porostem, vlhko, všudypřítomné banánové plantáže.
Odhalujeme teorii o úřednickém mraku, podle které se každého úředníka na dovolené drží jeho vlastní soukromý mrak, který i v prostoru výrazné tlakové výše dokáže věrně svého úředníčka provázet a znepříjemňovat jemu a jeho spolucestujícím dovolenou. Za takto postiženého úředníka byl jednomyslně označen Brbla, pročež byly okamžitě pořízeny další dvě láhve červeného. Této meteorologicko cestovatelské konstrukce se už pravděpodobně nikdy nezbaví, protože skutečně ihned po jeho odjezdu z ostrova se počasí výrazně zlepšilo a my pouze ze zpráv v televizi sledovali vlnu záplav a zemětřesení pustošící rozsáhlá území po trase jeho cesty domů.
U umělé vodní nádrže Enbalse de la Laguna v severovýchodní části ostrova nacházíme sympatický camp za skutečně lidové ceny. My v domečku ve Fuencaliente si rozhodně taky nemůžeme stěžovat – 4.500 peset za dvoulůžkový pokoj na den je na místní poměry super cena. Ale 750 peset za stan na den (a dvojnásobek v sobotu a neděli) bez jakýchkoliv dalších poplatků může být pro řadu českých padáčkářů velkým lákadlem. Chtělo by to jen nalézt camp v jiné části ostrova, protože tady by si zřejmě obyvatelé užili hodně vody a chladu.
Pro mentalitu Kanárů je příznačný osud zdejší umělé vodní nádrže. Jde vlastně o obrovský bazén napouštěný bůhví odkud. Stavěl se z dotací Evropské Unie a dokud peníze přitékaly, nikdo se nezabýval jeho budoucím využitím. Když konečně někdo v Madridu rozpoznal, že takové stavby nemají na ostrově zase až tak velké opodstatnění a utáhl kohoutek s penězi, Kanáři se prostě na další stavbu vyflákli. Nějaký čas se v prázdném bazénu pásly krávy, později byl sice napuštěn, ale nikdo tu vodu nepoužívá (a nepotřebuje), takže si tam vesele hnije. Přístup zdejších obyvatel k podobným akcím je asi takový: když to chcete platit, tak plaťte, ale my to nepotřebujeme! Podobně dopadají i některé docela užitečné projekty, jako veřejné osvětlení s využitím solární energie nebo výstavba silnic.
Po objetí celého ostrova znovu zjišťujeme známou pravdu o dvou rozdílných polovinách ostrova.: v Puerto Naos si dopřáváme pozdně odpolední svahovačku a příjemnou koupel v neuvěřitelně teplém moři. Přesouváme se do Fuencaliente, odkud po večeři odvážíme Michala k přístavišti v Santa Cruz. Zde nás čeká malý šok.
V sobotu je vše jinak a pravidelná půlnoční linka z La Palmy na Tenerife právě v sobotu odplouvá už o půl páté a je tedy dávno pryč! Rychlý přesun na letiště, které je však už také zavřené. Ale pohled na četnost letů na Tenerife podle letového řádu nám dává naději na řešení na zítček. Vracíme se tedy i s Brblou do Fuencaliente, kde nás čeká další překvapení. Ač je sobota před půlnocí, všechny bary jsou zavřené!
Neděle 5. 11. 2000
V 7.30 ráno na letišti Santa Cruz de La Palma zahajujeme neskutečnou anabázi v marné snaze zbavit se Brbly: všechny lety na Tenerife jsou obsazené, přesto mu slečna u přepážky s klidnou tváří prodává letenku a odbaví mu batoh s věcmi – však ono se (možná) místo v letadle najde! A když ne, tak zítra nebo za týden, copak se Vám u nás nelíbí…? Každou hodinu před odletem letadla tak spolu s Michalem podstupujeme nervydrásající loterii spočívající ve vyvolávání jmen těch šťastných cestujících, kteří se dostanou na uprázdněná místa v letadle po těch pasažérech, kteří si let zabukovali, ale nenastoupili jej. Některé Španělky se dokonce intenzivně modlí.
Postupně intervenujeme u všech zřízenců letiště včetně hlídače parkoviště a pomocného kuchaře v bistru, až už to sami nevydrží a šoupnou Michala do v pořadí čtvrtého letadla s odletem ve 13.00 hod. S ulehčením se přesvědčujeme, že letadlo skutečně opouští ostrov a s ním i Brblův úřednický mrak. Slibujeme si, že se dnes pořádně ožereme! Teď ale rychle pro padáky a už jsme na pro nás ještě nevyzkoušeném startovišti Jedey.
Na startu jsou lávové kameny ostré jako žiletky, takže hrozí reálné nebezpečí poškození šňůr. Z tohoto důvodu ani sami Kanáři toto startoviště moc nepoužívají. Vzhledem k přehršli jiných, hezčích, se jim ani moc nedivím. Petr správně vystihuje interval a jde okamžitě nad start. Já zachytávám šňůrou (později zjišťuji, že je poškozen oplet) a to mě stojí propásnutí intervalu. Startuji tedy do nevýrazných podmínek, kopíruji terén a očima tlačím svůj pohyb na kraj útesu směrem ke startovišti Puerto Naos.
S odřenýma ušima (vlastně podrážkami – Petr shora musel mít dojem, že místy utíkám) tam přeci jen dokloužu, ale pak už to stojí za to! Obloha je sice zatažená, ale občas slunce problikne a to stačí na tvorbu termických bublin, kterých se držím jako klíště. Kromě toho jde stabilní bríza od moře, takže se vozím nad útesem a čas od času si přitáčím 100 až 200 m nad něj. Jsme s Petrem jediní ve vzduchu, protože si lze poměrně snadno představit, že při startu právě z Puerto Naos by to na uchycení jistě nestačilo. Petr postupně vyhnívá, já se ještě půl hodiny vozím a pak jdu také na přistání. Během výměny poškozené šňůry znovu musíme se smutkem v duši odmítat letuchtivé Němce (a Němky) toužící po svezení na tandemu. Pak následuje v rychlém sledu: pivo, pláž, moře, pivo, pivo, pivo, …
V podvečer stojím dlouhou dobu bez hnutí, nohy v moři a hlavu v oblacích – omýván zpěněným mořem do výše kolen sleduji postupně se odlupující padáky nad útesem. Cítím absolutní pohodu a usmíření s celým vesmírem. Pak se s Petrem a Radkou znovu vracíme do téměř již domovské vzdušné hospůdky na pláži zvané Kiosk Morena a tam navazujeme těsný freundschaft (čti: družbu) s Rakušákem, který, zhruba jediný, nás ze všech ostatních lítačů svými výkony zaujal. Když se pak přiznal, že sdílí doma stejný klub s mnoha aktivními a úspěšnými účastníky PWC (to není linoleum, ale světový pohár v paraglidingu), začalo nás jeho opakované uznání nad naším způsobem létání těšit čím dál více. Faktem je, že místní, ale i přítomní němečtí piloti toho moc neumí a základní pravidla pro létání na svahu či v termice jsou jim absolutně cizí.
Přátelská debata s tímto bodrým Rakušanem, který nám dokonce zapomněl vyčíst Temelín, se vzápětí zvrhla v těžkou pivní smršť pokračující až do hluboké noci. V závěru nakládá Radka dva nacucané pivní žoky a odváží je s nasazením vlastního života do Fuencaliente. Ještěže neznají na La Palma záchytku…!