Tradice se mají ctít. Alespoň u Draků tomu tak určitě je, takže v tradičním termínu a v téměř tradiční sestavě odtáhli Draci ve středu 5. 7. 2000 do Donoval, aby strávili nastávající volné červencové dny tím nejbohulibějším způsobem – létáním. Tedy alespoň takový byl plán a úmysl. Sám velký předseda klubu ověřoval předem na asi osmi místech, zda jezdí lanovka na Novou Hoľu, aby se nestalo něco podobného, co jemu a Petrovi při předchozím pokusu počátkem června. Tehdy byla totiž lanovka v rekonstrukci a oba museli – světe div se! – šplhat pěšky po svých. Také to na nich zanechalo trvalé následky a dodnes se prý budí ze spaní zpocení hrůzou.

Nuže tentokrát bylo toto nebezpečí dopředu zažehnáno a také předpověď počasí nevěstila nic vyloženě špatného, takže postupně vyrazily skupinky Draků přes moravsko-slovenské pomezí, aby se na tradičním místě v campu Kamzík nakonec sešli ve složení: Lojza a Petr Janišovi, Jenda a Iva Půčkovi, Jirka a Pavel Valentovi, Jitka Krausová, Luboš Plachý a kromě nich dva adepti členství v klubu – Petr Klimíček a Honza Červený. Společnost drsných Draků zjemňovala ještě přítomnost dvou křehkých bytostí – Jitky a Míly, které, ač nečlenky klubu, bezesporu k Drakům patří, jako k velbloudovi hrby. Když ještě na zdvořilostní a krátkou (téměř noční) návštěvu dorazili další dva Draci – Michal Sova a David Půček, bylo možné takřka hovořit o invazi tohoto létajícího druhu.

Oč větší bylo nadšení z klubové kázně, se kterou se všichni dostavili, o to hlubší bylo postupně zklamání z vývoje počasí. Dunělo a dunělo, bylo po dva úvodní dny neletovo až hospodno a nebýt osvědčených triků předsedy, byla by morálka mužstva blízká bodu tuhnutí. Naštěstí byli na povinných procházkách Draci lstivě vedeni kolem jinak naprosto nenápadných hospůdek a podobných kulturních zařízeních, takže záhy i ti nejnadrženější piloti úplně zapomněli, proč vlastně do Donoval přijeli. Dokonce i Pavel postupně přestal domorodcům líčit, jak úskočné mají na Slovensku policisty, když ho, notoricky známého svojí averzí vůči uniformám, nejen obrali v Žilině o dvě slovenské stokoruny, ale ještě jej přesvědčili o tom, že je třeba za to s úklonou děkovat a jeho choť o tom, že na silnici se dá i slušně vydělat… Pohodu teoretických letových rozborů mezi půllitry piva rušily jen zbytečně optimistické předpovědi počasí na každý následující den a také pozoruhodný nezájem místních podnikatelů o jakýkoliv výdělek – zavřenou hospodu v Donovalech u parkoviště s asi dvěma stovkami žíznících a hlučících hostů přede dveřmi si asi budeme každý pamatovat hodně dlouho. Ještěže někteří Draci našli náhradní kratochvíli v dopravě Luboše na invalidním vozíčku zpět do campu. Dlužno dodat, že po návratu byl zřejmě Luboš i se svými berlemi suverénně nejpohyblivější člen výpravy. Ale možná, že to bylo jen strnutí svalů těch z Draků, kteří museli ze společenských důvodů nehybně dřepět několik hodin téměř bez hnutí u ohně a poslouchat moudré řeči starších a zkušených Draků. Také jen tato strnulost nedovolila se poslušně zvednout a zalézt do stanů, když nám přišel místní zřízenec něžně vysvětlit, jakže je to na Slovensku s nočním klidem.

Teprve v pátek se poněkud umoudřilo počasí a přišel na řadu i tolik očekávaný vývoz lanovkou na startoviště na Nové Hoľi. Již dopoledne se od západu blížila vrstevnatá oblačnost, takže moc důvodů k otálení nebylo. Obava z dalšího vývoje termiky ovšem vymrštila do vzduchu pouze Petra Janiše – ostatní se rozhodli ho škodolibě pozorovat, jak hnije a případně dělat uštěpačné poznámky. A skutečně – když viděli všichni přítomní, jak Petr po asi deseti minutách boje škrtá podrážkami o asfalt parkoviště, nikdo se k dalšímu startu moc neměl. Jenže vzápětí nastalo zděšení – tedy alespoň u těch z Draků, kterým Petr v přeletové soutěži šlape na paty. V hospodě nad parkovištěm vyvalili ze sklepa další pivní sud, to utrhlo termickou bublinku, která – ač měla prokazatelně třikrát menší průměr, než Petrův padák- stačila tomuto ptákovi na zvednutí se! Vzápětí jej dopravila do (z našeho pohledu) stratosférických výšek a umožnila mu zamávat nám, posměšně něco zabrblat do vysílačky a odfrčet směrem na Končitou. Když ostatní Draci uklidnili předsedu, který začal zoufalstvím kousat svůj padák i kolemjdoucí, začalo se konečně létat. Sice ne tak vysoko a daleko jako Petr, ale na posvahování a občasné zmoknutí to bylo. Takže nakonec se vrátila pohoda do stanů všech přítomných, zejména když Lojza přivezl svého spokojeností zářícího potomka, který ten den jediný ulétl. Příjemný letový den pak zarámoval mezinárodně laděný večer u venkovního krbu s kytarou a fajn lidmi.

V sobotu se definitivně udělalo hospodno a tak se Draci nejprve pokusili vypít bar v campu, což jim ale místní instruktor padáčkářské školy Miro Jančiar spolu s Jánom Šipošem rozmluvili, takže nakonec pokračovala sobota poznávacím výletem po okolí – bylo třeba okouknout další terény v blízkosti Banské Bystrice. Za zaznamenání také stojí fakt, že ještě v Donovalech proběhlo zasedání druhé valné hromady v historii klubu, na které byli slavnostně přijati za nové členy Petr Klimíček a Honza Červený. Jdou zatím nepotvrzené zprávy, že na počest této události bude na stěně inkriminovaného baru umístěna pamětní deska – uvidíme příští rok!

Nakonec – vzhledem k vývoji počasí – padlo rozhodnutí předčasně odrazit ještě v sobotu domů. Přes tradiční shromaždiště v hospodě Zavadilka na Prostřední Bečvě skutečnì všichni nakonec ve zdraví dorazili. Celá akce – ač s jediným letovým dnem – měla své kouzlo, protože znovu potvrdila, že když je dobrá parta, dá se snést všechno.

Se slzou v oku a nostalgickou vzpomínkou spáchal 

Jiří Valenta