Jak se zachovat, jsme-li již poměrně nízko nad zemí a přijde první projev termiky? Má větší úspěch plochá zatáčka nebo raději vsadit vše na jednu kartu, „kutnout“ tomu a začít ostře točit s co nejmenším poloměrem zatáčky?

Jako obvykle není odpověď tak jednoduchá. Samozřejmě záleží na konkrétní situaci. V každém případě ale platí pravidlo, že bychom se měli pokusit udržet na úrovni poslední zaznamenané výšky, dokud „to“ nepřijde. Tomu je třeba rozumět tak, že pokud nám vário hlásí nulu, spokojíme se s ní a snažíme se v ní udržet. Tato nula na váriu nám totiž signalizuje, že se buď v naší těsné blízkosti skutečně nachází stoupavý proud, nebo jsme v situaci, kdy právě pod námi leží nahřátá vrstva vzduchu připravená odpoutat se od země a spustit tak termický stoupavý proud.

Termika těsně u země bývá obvykle úzká a velmi rozbitá, takže jakmile ucítíme první pohyb vzdušné masy vzhůru, je třeba poměrně agresivně reagovat utaženou zatáčkou (pozor na zásady bezpečného létání – zejména na riziko jednostranného přetažení kluzáku!). Reakce zde musí být bezprostřední, nečekáme tedy, jak se stoupák vyvine ve svém prùřezu (tuto taktiku si schováme do větších výšek). Vypadá to poměrně fádně: jsme-li opravdu na vyhnití, prostě točíme co přijde! I kdyby nám to mělo přinést jen pár metrů. V mnoha případech nemá začínající termika dost energie na naše vyzdvižení do větších výšek a rychle zmizí. Proto je třeba tento manévr opakovat i několikrát za sebou vždy, když nastoupíme do dalšího stoupáčku. Máme-li alespoň trochu času sledovat směr větru, pokusíme se odhadnout snos těchto termických závanů. Pokud míříme vědomě do předpokládaného směru snosu termických bublin, neměla by nás znervóznět ani dočasná ztráta výšky před dokončením zatáčky. Vzhledem k malým rozměrům termického proudu u země nemůžeme být daleko od jeho jádra, pokud jsme z něj před chvílí vypadli. Důležité je udržet malý poloměr zatáčky a zatáčku vždy dokončit!

Pro někoho to může znít možná trochu překvapivě, ale plochá zatáčka s co nejmenším opadáním skutečně není moc praktická při termických projevech těsně nad zemí. Jistě, dokud „lovíme“ a číháme (např. se držíme v nule, jak bylo popsáno výše), bude naše kroužení co nejekonomičtější. Ale s prvním projevem pohybu vzhůru tato taktika musí skončit, chceme-li se ještě dostat nahoru. Ovšem pokud podle projevů termiky usoudíme, že začínající stoupavý proud má již dostatečnou šířku, je naopak plochá zatáčka zárukou rychlejšího stoupání, protože naše opadání, které se při zatáčce projeví vždy, je pochopitelně větší v ostré zatáčce, než v zatáčce ploché. Jde jen o to odhadnout tu správnou míru, protože plochá zatáčka vždy značí větší poloměr, a tedy větší riziko vylétnutí ze stoupavého proudu.

Jako obvykle zakončíme základní tezí: volbu správného poloměru zatáčky ovlivňuje největší měrou zkušenost, tedy to, jak jsme schopni cítit vlastnosti stoupavého proudu kolem nás. A tato schopnost se dá získat opravdu jen mnoha hodinami strávenými aktivním létáním v termice.

Napsáno využitím poznatků Manfreda Ruhmera.