Ahoj, s odstupem času jsem se rozhodl – s nenápadným postrčením od Velkého Draka – napsat krátký článeček o výletě do Itálie a Slovinska. Bylo, nebylo… 🙂 Pro mou maličkost, Miroucha a Zdeňu létání začalo netradičně už u nás v Česku, předpověď byla příhodná, tak jsme vyrazili po dlouhé zimě do Oder.

Vítr foukal opravdu vydatně, dalo se krásně posvahovat, později jsme si natrénovali i přistávání na kopci. Já jsem se vyžíval v možnosti svahovat doslova pár centimetrů nad zemí a rukou si skoro hrábnout na zem, v jednom pendlu a po otočce si klidně nastoupat 50 m nad zem. Po vydatném tréninku jsme se vydali pro Staňu a naftu a po řádném bloudění v Lipníku nabrali směr Brno, kde přistoupila ještě Esterka, čímž bylo osazenstvo našeho vozu kompletní. Vyrazili jsme, na rozdíl od ostatních, už odpoledne s vidinou alespoň několika hodin spánku. Cesta ubíhala docela svižně a já jsem se těšil, jak si zase dám serpentýnky v Alpách, ale Mirouch po zkušenostech z minula usoudil, že to není dobrý nápad. Asi ho ještě pořád bolela otlučená hlava z minula. 

Dostal jsem tedy úsek po dálnicích v Rakousku a na hranicích s Itálií. Musím přiznat, že Alpy mě opět řádně proškolily. Po několika kilometrech stoupání za vydatného deště se ke kapkám přidaly i sněhové vločky a později zcela zvítězil sníh. Docela mě zarazili italští silničáři, kterých sice bylo všude opravdu hodně, ale pohybovali se pomalu a po jejich předjetí jsme se octli v široširé bělostné krajině. Po další asi hodině jízdy jsme konečně klesli do výšek, kde zase už jen pršelo a já s oddychnutím předal řízení Mirouchovi, který nás bezpečně odvezl až do kempu pod Bassanem del Grappa. Kemp se bohužel ukázal jako beznadějně plný, takže jsme si našli pěkné travnaté místečko na parkovišti a rozbalili na něm svůj tábor. Překvapily mě noční teploty klesající někam k 5 °C, při nichž jsem i po zabalení do spacáku v několika vrstvách oblečení pořádně klepal kosu. Nakonec se mi podařilo alespoň na chvilku usnout, ale rozhodně to nebyla nejpříjemnější noc, kterou jsem zažil.

Ráno, když jsem zmrzlý vylezl ze stanu, stálo už na parkovišti i druhé expediční vozidlo a čekalo se jen na Martina s Petrem, kteří záhy také dorazili. Narozdíl od zbylých dvou posádek jsme byli docela fit a připraveni vyrazit na kopec. Cestou nahoru jsem byl překvapivě nejnervóznější nejspíš já. Startovačka je v Bassanu luxusní, všude je koberec a spousta místa, ale taky spousta jiných pilotů a to já nemám rád. Po chvilce sledování, co někteří „piloti“ předvádí na startu (třeba startují tři najednou a podobně) se mi neudělalo volno. Chvíli jsem se díval, jak jim to jde, usoudil jsem, že je to bezpečné, a nachystal jsem se taky. 

Ve vzduchu bylo stejně jako na startu opravdu těsno. V prvním stoupáku, který jsem točil, nás bylo tolik, že jsem měl permanentně pocit, že se zákonitě něco musí stát. Po nastoupání do přijatelné výšky jsem tenhle stoupák raději opustil a o kus dál jsem si našel vlastní. Nakonec jsme v něm byli dva, ale to se dalo. Už jsem nemusel být tolik ve střehu, a začal jsem se pozvolna dívat do krajiny. V Itálii asi nemají pole, v rovinách to byla vesnička vedle vesničky bez jasně daných hranic, splývaly v jedno velké město. Jen v dálce zářila voda Jaderského moře a zvedaly se věže Benátek. Na druhé straně to byl opačný extrém, točil jsem nad krajinou, kde už byla jen tráva, keříky a plesa. Sem tam na stinném místě ještě ležel sníh. O dalších pár set metrů výš už ale byl sníh všude a otevřel se mi výhled, který mi vzal dech. Za masívem Monte Grappa jsem uviděl zasněžené skalnaté vrcholky Alp a musím uznat, že jsem si v tu chvíli připadal opravdu maličký a doslova jsem cítil tu obrovskou sílu přírody. O několik okamžiků později stoupání zesílilo na 6 m/s a velmi rychle jsem se ocitl těsně pod základnou mraku. Ve stejné výšce se nacházel vrcholek Monte Grappa, ale ještě o něco dál, kam už jsem si netroufnul, protože už jsem začínal být v mlze, tedy v základně. Sklopil jsem tedy ušiska a mazal rovnou nad roviny, abych se dostal ze stoupání ven. Pak jsem ještě další notnou dobu jen bezcílně poletoval a pozoroval tu neuvěřitelnou scenérii. 

Lituju, že mi foťák zůstal vzadu v batohu, ale tohle se stejně musí zažít a vidět na vlastní oči. Nakonec to hodilo nadmořskou výšku 1.850 m. To v překladu znamená necelý kilometr nad start, což bude, myslím, můj nový rekord. Nakonec se mi podařilo úspěšně trefit přistávačku a zakončit tak tento vynikající let. 

Všichni jsme si sbalili a Esterka nás vyvezla znovu na start. Při druhém letu jsem pociťoval, že už jsem pro dnešní den za zenitem a nemůžu už dokázat víc, než se mi podařilo při prvním letu. Jen jsem si tak poletoval na pohodu kousek nad startem a pozoroval Staňu při startu a později i ve vzduchu, jak se mu daří zachytit a stoupá. Ten den opravdu polétali všichni. Kdyby přišla na startovačku bába s hráběma, úspěšně by termiku točila i ona. Po hodině a půl jsem si to posadil na vyhřátou přistávačku. 

Poslední let už byla termika značně slabší, dostupy jakbysmet a to nemluvím o své únavě. Asi po půlhodině jsem to odpálil nad roviny a jen se kochal italskou architekturou. Asi do sta metrů nad zem jsem si dal pár figurek na procvičení a chystal se na přistání, ale narazil jsem na rozbitou nulku, tak jsem si řekl, že se ještě chvilku povozím. To se ukázalo dost obtížným. V pětkových stoupácích umí lítat každý, ale tohle je výzva. Další půlhodinu jsem jen točil v nulkách kousek od kopce nad serpentinami a prohlížel si italské zametače při práci, až jsem se dostal na úroveň startu, kde už to byl regulérní a krásně klidný stoupáček. Za chvilku jsem se díval na poslední odvážlivce na startu, jak se pokouší dostat do vzduchu. Nakonec jsem se dostal až 200 metrů nad start. Když to teď tak počítám, dělá to stoupák točený asi 1.000 metrů.
Večer bylo rozhodnuto, že se přesuneme do Slovinska na Lijak. My a Velký Drak jsme vyrazili rovnou, kluci z dodávky se cítili unavení a nahlásili, že dorazí až ráno. Musím uznat, že cestou jsme si všichni užili více adrenalinu než za celý den lítání. Mirouch nám svým počínáním na dálnici způsoboval zástavy srdce, mnohokrát jsme všichni svorně křičeli hrůzou, když jsme při 150 km/h míjeli kamion jen o několik centimetrů. Navíc se Jirkovi podařilo úspěšně nás setřást. Za manévr, při němž z předjížděcího pruhu zamířil rovnou na výjezd z dálnice, by se nestyděl ani Simír Gerchán. Nám nezbylo, než jet dál a na dalším výjezdu to otočit. Nakonec jsme kupodivu celí dorazili do kempu Lijak a uložili se ke spánku. Tajně jsem doufal, že bude o něco tepleji, ale opak byl pravdou. Takovou kosu jsem snad v noci nezažil. Sbalil jsem se do klubíčka velikosti jedné třetiny spacáku, ale i tak jsem se modlil, aby už konečně bylo ráno. Po rozpuštění krystalů ledu v mé krvi a stabilizaci zimou roztřeseného jazyka jsem nerad přiznal, že Esterka má pravdu. Budu si muset pořídit karimatku, což jsem do teď hrdinsky odkládal.
Jakmile jsme vylezli ze stanů, ukázalo se, že je nízká oblačnost. Nevypadalo to moc optimisticky. To se naštěstí postupně změnilo a odhalily se vrcholky kopců, i když mraky byly jen pár set metrů nad nimi. Při prvním výjezdu na Lijak jsem usoudil, že nepoletím. Míla mi nechtěla věřit, že mám na sobě sedm vrstev oblečení a stejně se klepu zimou. Až když jsem ukázal, že mám na sobě bundu, 3 mikiny a 3 trička, tak mi uvěřila. Asi mi ta zima v noci zalezla úplně všude a nemohl jsem se rozehřát. Všichni ostatní v pohodě odstartovali a poletovali a Jirka se nám krátce nato ztratil z dohledu. Nečekaně zase na přeletu. Kdo umí, umí. 

Mně se podařilo zahřát až cestou zpátky k autu a pak po cestě na přistávačku. Poté, co ostatní přistáli a jelo se podruhé nahoru, už jsem byl i já připraven jít do vzduchu. Stoupat vysoko nad kopec se nedalo, ale foukal příznivý vítr a svah taky držel, tak jsem to po chvilce poletování nad Lijakem poslal po hřebeni pryč. Dostal jsem se až na konec hřebene, který je zakončen vyšším kopcem, na němž jsem se na nějakou dobu zasekl hledáním termiky, abych mohl vystoupat nad něj a přeskočit dál. Tou dobou mě dolítli další dva padáčkáři, takže jsme točili tři. Po pěti minutách stoupání a zase klesání do původní výšky jsem pochopil, že to není moc nadějné a poslal jsem to okolo kopce po hraně. Řekl jsem si, že zkusím přeskočit na další hřebínek (hřeben, na kterém je Kovk), ale bál jsem se rotoru, navíc pod oním kopcem nebyla žádná vhodná přistávačka. Nakonec jsem to tedy poslal do rovin s tím, že zkusím něco ulovit tam a pošlu to nejdál, co to půjde. 

Po chvilce letu do údolí jsem uviděl větší město a předběžně jsem si ho určil jako cíl, „Tam mě snadno najdou“, řekl jsem si. Na malém hřebínku v údolí jsem narazil na slabé stoupání, tak jsem si tam něco přitočil a valil jsem dál rovnou k městu. Pak mě překvapila velká zelená plocha na okraji města. Přímo proti mně jsem uviděl dvě bílé dlouhé čáry, mezi nimi přerušovanou. V tu chvíli jsem si, slušně řečeno, málem nadělal do kalhot. Runway! Vůbec mi nedošlo, že to město je Ajdovščina, u kterého je letiště. 

Pěkně rychle jsem změnil směr, přeletěl dálnici a mazal víc do údolí, abych letiště obletěl s bezpečným odstupem. Neměl jsem zrovna náladu se přetlačovat o prostor s nějakým ultralightem. Zalétl jsem si až nad malou vesničku na malém skalnatém kopci, kde bylo velmi málo prostoru. Vešel se tam jen kostelík a pár domků přilepených jeden k druhému. Hezká podívaná a navíc to dávalo. Po pár kilometrech jsem si už jen vybíral místo pro přistání, abych nemusel moc šlapat. Asi padesát metrů nad zemí mi došlo, že jsem vlastně kousíček od přistávačky pod Kovkem u pizzerie Anja. Pozdě. Kdyby mi to došlo dřív, mohl jsem upravit kurz a doklouzat tam, ale to až příště.

V Ajdovščině jsem si našel cukrárnu se zahrádkou přímo u hlavní silnice a dal si vítězné pivko. Za chvilku už tu byl i odvoz, přijeli si pro mě všichni. Jirka ani Pavel, Vlastík, Martin a Petr se ještě nenašli, tak jsme se jeli podívat k Anje, jestli je tam nenajdeme, ale nebyli tam. Cestou zpátky na Lijak jsem nadšeně popisoval své hrdinské kousky, až mě museli ostatní zarazit. Nakonec to dalo na Slovinsko slabých 18 km :-). Pod Lijakem jsme se zase všichni našli a rozhodli se vyrazit ještě na večerní sletík s přistáním v kempu. Dokonce jsme si domluvili s Esterkou, že nám rozepne stany, abychom mohli přistávat přímo do spacáků. Přece se nebudeme obtěžovat s nějakým chozením…

Musím uznat, že to byl vydařený sletík, asi hodinu jsme se vozili pár desítek metrů nad kopcem a kdyby se nezačalo stmívat, vozili bychom se tam dodnes. Jenom velcí draci zase trhali partu a snažili se přeskočit na vedlejší kopec a nad zdejší pevnost. Pak jsme všichni pobaveně pozorovali Velkého Draka, jak vyhnil při přeskoku a vrátil se pod Lijak, kde se doslova nohama odrážel od skal asi 200 metrů nad zemí přímo ve skalnatém kotli pod Lijakem. Jako kamzík se nakonec doodrážel až na úroveň startu a po nahrabání nějaké výšky to zkusil znovu. Tentokrát už úspěšně. 

Myslím, že to byl Mirouch, kdo po přistání prohlásil, že to bylo jako řetízkáč. Jenom jsme si svahovali a snadnější polítání jsem snad nezažil. Mít nahoře knížku, tak si ji otevřu v klíně a budu si u toho číst. Ostatní říkali, že měli chuť si otevřít pivko a zapálit si, případně že mohli klidně spát a kdyby letěl někdo v protisměru, stačilo by jenom zařvat bacha. Takto postižený pilot by si protřel slepená očička a po uhýbacím manévru by mohl klimbat dál. Po večeři se ještě osazenstvo našeho vozu vydalo do nedaleké pizzerie oslavit dnešní úspěšný den. Zazářil hlavně Mirouch, který se seznámil s místním podlahářem Míťou a otázky typu máš doma teplíčko a podobně mě opravdu pobavily. Příště nemusíme do kempu a spíme u Míti. V kempu se asi taky slavilo, protože při návratu jsme potkali Vlastíka, jak si to velmi kolébavou a klátivou chůzí šine k nám. Po jeho výslechu jsme zjistili, že se ještě vydal za námi. Slavit dál. Ten chlap má neuvěřitelnou výdrž 🙂
Nedělní ráno ukázalo ještě odvrácenější stranu a byl jsem si téměř jistý, že dnes bude na programu poznávání okolních pamětihodností. Popravdě mi to vůbec nevadilo. Slíbil jsem Esterce, v domnění, že to bude podobné jako minule, že minimálně jeden den bude škaredě, takže vyrazíme třeba do Benátek. Po krátké poradě se rozhodlo, že vyrazíme do Nové Gorici, podívat se na net, na předpověď počasí. Ta nevěstila nic dobrého, ale Jirka nás přesvědčil, že se půjdeme podívat na Kovk. Samozřejmě se nemýlil a na Kovku bylo letovo. Moc jsem nevěřil v nějaké dlouhé létání, ale to byl omyl. I když po celé obloze poletovaly mraky, nad skalnatým hřebenem to krásně tahalo. Rozhodl jsem se letět za Jirkou, který se evidentně vydal na přelet směr Lijak, ale na konci hřebene – měl jsem parádní výšku – jsem si všiml, že zaletěl přímo do závětří, za docela velký kopec, který jsem při svém včerejším přeletu marně zdolával a viděl, jak hnije. To se mi nelíbilo.

Vybavila se mi všechna varování z kurzu, jak nesmíme létat v závětří. Posléze se mi vybavil i obrázek z učebnice se smrtkou a padáčkáři v závětrném rotoru. Po tomto jsem změnil plány a jen jsem poletoval po dlouhém hřebeni od jednoho konce ke druhému a učil jsem se sledovat a číst terén pode mnou z hlediska termiky. Hluboké zářezy ve skále jsou opravdu vynikající na termiku, ale taky na turbulence. No a suťoviska, to je nádhera, tam snad ty stoupáky ani nevypínají. Výborné na získávání zkušeností. Po nějakém čase jsem míjel i Vlastíka a Pavla, hnali si to za Jirkou rovnou do závětří, ale tomu už jsem nevěnoval výraznou pozornost. Byl jsem dost utahaný, přece jenom několik dní lítání v kuse je dřina. Zamířil jsem od skalnatého hřebenu jako vystřiženého z Vinetoua do údolí. Po usilovném vyklesávání a blbůstkách jsem přistál na polní cestě, což bylo velmi prozřetelné, protože celá přistávačka byla doslova poseta, doufám, zvířecími výkaly. Vypadalo to jako minové pole. Další cca půlhodinu jsem se i s Petrem bavil tím, že jsem sledoval přistání ostatních členů výpravy. Některé se nám podařilo upozornit na stav přistávačky a donutit je přistát na cestě, ale například Mirouch byl daleko a posadil to rovnou doprostřed přistávačky a ještě při tom zapomněl vysunout podvozek a přistál na zadek. Ostatní si domyslíte sami :-).
Všichni kromě starších draků už byli na zemi, tak jsme se vydali k Anji. Zklamala, želví polévka nebyla :-(. Museli jsme se tedy spokojit s pivem, vínem, limonádou a pizzou. Probrali jsme mnoho témat, a když došlo na návrh dát si večer ještě jeden pohodový sletík, případně svahovačku na Lijaku, prohlásil Staňa památnou větu celého výletu do Itálie a Slovinska: „Svahování je pro děcka!“ Myslím, že výborně vystihl pokrok, který jsme všichni za těch pár dní udělali. Z pilotů „vyhnívačů na louku pablbů“ se najednou stali „termičtí válečníci“. Asi za hodinu dorazili i Jirka, Pavel a Vlastík s úsměvy od ucha k uchu. Dali přelet z gajblu, jak říkají tomu místu v rotoru, až nad vysílače a zpět. To dává víc než 20 km přelet s návratem. Konečně mi bylo vysvětleno, že v gajblu se dá lítat, protože to je místo, kde je všechno jinak a rotor tam prostě není, i když všechny smysly člověku říkají, že tam být musí.
Nakonec jsme se už za vydatného deště přesunuli do pizzerie u kempu, hned vedle kostela, a tam všichni pili, hodovali a vyprávěli o hrdinských činech ve stratosféře, dokud neusnuli. A pokud neusnuli, slaví tam doteď.

Filip