Sobotní ráno jsme společně s Mirouchem vyrazili za létáním a těšili se na podmínky slibující spoustu hodin ve vzduchu a pohodové létání. Alespoň tak jsme si to oba vysnili a byli o tom oba přesvědčeni. Po několika změnách plánovaných míst pro start se nakonec rozhodlo, že vyrazíme na Javorový vrch.

Já osobně mám nyní dost velký problém s rozhodováním ke komu se přidat a s kým létat, protože současně s touto plánovanou akcí jsem byl pozván také na Prostějovské letiště, kde se má sejít zase spousta motorových paraglidistů, mezi které se také hrdě hlásím. Rozhodnutí padlo na Javoráč a po té i na Straník, čímž tenhle víkend byl obětován naplno volnému létání. Myslím, že nikdo nemůže litovat, protože tenhle víkend byl ve znamení mnoha výzev, rozhodnutí, pokory i uvědomění. I když čas trávený ve vzduchu málokdo z nás počítal více jak na minuty, létalo se o 106 a v některých situacích nezbývalo, než použít heslo „zážitek nemusí být kladný hlavně když je silný“.

Létání na Javoráči pro nás bylo ze začátku dosti smutné, protože přestože zde bylo spoustu natěšených pilotů, marně jsme hledali ty naše známé tváře, ale nakonec jsme se dočkali a bylo nás tam kolem šesti. Podmínky pro létání byly bojovné a často to bylo hop nebo trop. Termika byla živá a měnící se vítr potrápil nejednoho pilota před i po startu. Jirka Valenta zúročil své zkušenosti v podobě přeletu na svoji chalupu do Bystřice a po té dále do Jablůnkova. Ostatní jsme zůstali věrni kopci a „vychutnali“ si start vícekrát. Veliký obdiv a uznání patří i těm co po dlouhém čekání na dobré podmínky pro start naznali, že nestojí za to riskovat a svezli se lanovkou dolů. Večerní popovídání pod lanovkou ukončil rozjezd k domovům a na chalupu do Bystřice.

Posezením na lavičce před chalupou jsme si dovolili zahájit letní sezónu a začali ji řádně oslavovat čirým nápojem. Tenhle nápoj nepocházel z průzračné studánky vedle lavičky, ale rodné kořeny měl o kousek dál ve stromu zvaném hrušeň. Alchymií se z těchto plodů zrodil nápoj, kterého údajně nelze vypít více jak 1 litru denně, což nám také takřka místní Goral potvrdil. K cestě do hospůdky ani nedošlo, protože nám Jitka nabídla možnost povečeřet s nimi a rozhodně tento večer patřil i mezi kulinářské zážitky. Všichni jsme si moc pochutnali a s chladnoucím večerem se přesunuli do „zimní zahrady“ a po té ještě blíže kamnům do jídelny. Večer se dál popíjelo a veselilo…a jestli neumřeli tak slaví dodnes.

Ráno se ukázalo sluníčko v plné síle ruku v ruce s větrem. Rozhodnuto bylo pro Straník u Žiliny, i když i tam byla předpověď pro velmi silný vítr. Problém nastával s potřebou použitelného řidiče a trn z paty nám vytrhl Staňa, který nadšeně přijel a všechny nás dotlačil k odjezdu. Cesta na Straník byla dlouhá a náročná, ale výstup na kopec občerstvil většinu z nás. Silný vítr zchladil naše horké hlavy a tak jsme vyčkávali na alespoň krátkou přestávku, než se zase rozfuní na dobrou desítku. Takové startovací okno přišlo a odstartoval Staňa, Jirka V. a Mirouch – já už to nestihl. Poletovalo spousta padáků i rogal a mezi nimi i test pilot od Macu. Právě tímto test pilotem se asi inspiroval Miroslav. Zatímco test pilot obvykle končil svoje sestavičky 200 m nad kopcem, Mirouch začal svoje představení ve výšce, ve které už i ptáci hledají záložní plochu. Po prudce stlačeném speedu nám Mirek předvedl front stall, 180° rotace, zatwistování, let do rotoru za kopcem a oblet vysílače v takřka stejné výšce. Po té bylo slyšet jak suše polknul a pokračoval dál v létání. Po velkém boji s větrem jsem se dostal do vzduchu i já a slavil úspěchy ve slušném stoupáku do přibližně 600 m nad start. Pak jsem na chvíli očuchal ucho svého křídla a dostal se do klesáku, který neměl konce. Jestli se něco dá nazvat totální vyhnití, tak to bylo právě tohle. Vário bučelo 4,5 m stabilně dolů a nešlo z toho ven. Bylo to prostě všude. Z nadm. výšky 1.500 jsem takhle hrčel až 50 m nad zem, kde jsem vyklesal na vyhlídnutou louku a sedl rozmrzelý ale zdravý. Po sbalení jsem se vydal pěšky a po té stopem na přistávačku, kde už na mě kluci čekali a přitom mě pozorovali na obloze. Škoda jen, že jsem to nebyl já. Unavení jsme se rozjeli k domovu a ještě hodně rozebírali naše „silné“ ale i „kladné“ zážitky. V Bystřici jsme ještě museli opravit dvířka koupelny, protože je Mira svým neustálým otvírání a zavíráním tak unavil, že jsme měli možnost strávit ve Valentovic koupelně ještě další 1 hodiny navíc.

Teď sedím v práci a můžu vám říct, že bych raději zase čuchal k uchu svého Velveta v litru nad zemí a potil se strachy jak to dopadne. Místo toho nekonečně čekám na oběd a přerovnávám hromady práce v papírech v domnění, že se to nějak samo udělá, ale ono to asi samo nepůjde. Říká se „vzhůru do toho a půl je hotovo“ ale kdo udělá tu druhou půlku – nevím. 

Tak zase někdy ahoj? 

Jirka Kutil