...Škola paraglidingu - Xpert...





DomůTisknoutNapište nám
Slovenie 2009
16.10.2009
Zdravím všechen létavý i nelétavý hmyz. Dostal jsem za úkol napsat článeček o proběhnuvším výletě do Slovinska a snad se tím i někomu zavděčím. Tak tady je.

Na cestu jsme se nakonec vydali jen čtyři. 25. 9. 2009 v deset večer jsme já a Jirka vyrazili z Olomouce do Brna, kde jsme přibrali ještě Miroucha a řidiče Michala, kterého nezaskočila ani příprava na odjezd jediný den předem. Cesta proběhla díky našim spojeným řidičským schopnostem dobře a poměrně rychle. Je sice pravda, že někteří členové výpravy si trochu stěžovali na moje řezání serpentin na hranicích Rakouska a Slovinska, ale to považuji za poklonu mému vytříbenému stylu jízdy.


Naším prvním cílem se stal terén jménem Kovk, kam jsme dorazili nedlouho po svítání. První velké překvapení přišlo už po vystoupení z auta, kdy nás do tváře udeřil velmi silný vítr. Po příchodu až na startovačku, což je v podstatě horská louka s velmi nízkým porostem, jsme si všimli obrovské díry, která se na nás škodolibě smála přímo pod startem. Startovačka je totiž extremně strmá, tak na tři kroky, a potom už následuje skoro kolmý svah plný zářivě bílých skal, který končí až v nadmořské výšce kolem 80 m. n. m. Terén je to krásný, ale bora do zad nám sotva dovolila udržet se na nohou a o létání nemohla být vůbec řeč.Jirka nakonec zavelel rozbít tábor přímo na startu, u malého lesíka v příhodné dolině, kde panovalo alespoň částečné bezvětří. Po dlouhé cestě jsme si mohli dopřát alespoň několik hodin spánku, než jsme měli rozhodnout o dalším postupu. Jirka si ustlal v autě a my ostatní jsme postavili stany. Mira s Michalem se od srdce zasmáli velikosti mého příbytku, který svou hranou délky něco málo přes jeden metr nebyl největší, ale pro jednoho skromného padáčkáře dostatečný.

Po třech hodinách spánku jsme rozhodli, že se přesuneme do nižších poloh na terén Lijak, kde by snad měl foukat příznivější vítr, bohužel to byl omyl a vítr foukal přímo zezadu. Ještě před příchodem ke startu jsme potkali skupinu českých padáčkářů od konkurenční školy, kteří právě odcházeli a hlásili nám informace o polském pilotovi, který se přes všechna doporučení chystá ke startu. Tenhle člověk se stal první velkou legendou, na kterou nikdo z přítomných nezapomene. Celá startovačka byla v závětrném rotoru, onen „pilot“ však stál odhodlaný na hraně kopce s připraveným křídlem. Skupině českých pilotů řekl, že létá už deset let a že čeká na komín.

Po letmém pohledu na pilotovu výstroj naskočil na našich tvářích úsměv. Žádné rukavice, černá bunda rozepnutá téměř po pupek a nic pod ní a vůbec celkový vzhled byl velmi komický. Sám jsem byl překvapen, že má tento pilot na hlavě přilbu. Po chvilce debatování se nám dokonce podařilo rozluštit, co myslel tím, že čeká na komín a usoudili jsme, že je to příznivec kremace.:-) Naštěstí pro něj ale nebyl schopen odstartovat s větrem z boku a pořád si stavěl křídlo přesně po směru z kopce. Start byl možný, ale pouze pro zkušenější piloty, kteří poznají, že se nachází v rotoru, ti by se však o start nepokoušeli, takže jsme po chvíli odešli zpět k autu. Nakonec jsme se vydali k nedalekému městu Nova Gorica, jímž protéká nádherná řeka Soča, která má neuvěřitelnou světle modrou barvu. Vyjeli jsme až na kopec Svata Gora, což je místní poutní místo s klášterem a krásným výhledem do krajiny. Po této turistické vložce jsme vyrazili do pizzerie, kterou prý Jirka navštívil již několikrát a asi nelhal, protože jím doporučená pizza s feferonkami byla opravdu vynikající. Bohužel už si nedokážu vzpomenout na její název. Vím jen, že jsem se její jméno snažil zapamatovat podle slova vražedná… Večer už jsme se přesunuli do kempu Lijak a ubytovali se. Krátce poté už jsme ale byli zase na cestě do nedaleké hospody plné českých padáčkářů. Velká část z nich se chystala vyrazit hned ráno do Itálie za lepším počasím, ale Jirka rosnička zavelel, že zůstáváme na místě. Tady jsme potkali další z legend Slovinska, byl to pilot z Prahy, který se nás seběvědomě vyptával jak dlouho létáme a na čem, ale asi přeslechl Jirkovu odpověď – 15 let – a začal nám líčit neuvěřitelné zážitky z toho, jak jeden nejmenovaný bývalý instruktor v kurzu přiváděl své žáky do negativek a podobných věcí a korunoval to názorem, že nejefektivnějším vyklesávacím manévrem je spirála na velkých uších. Hned jsem se nesměle zeptal Jirky, jestli je to možné a jak by se dalo dostat do spirály na velkých uších. Odpověď byla výmluvná. Velký Drak to diplomaticky nevyloučil, ale taky nám řekl, abychom ho nebrali příliš vážně. V průběhu zbytku expedice jsme ještě mnohokrát použili výrazu z jedné z jeho dalších poutavých historek, tedy že nám to v 11 letí, a doplnili již i vám známým počkáme na komín a pak vyklesáme ve spirále na velkých uších. Po večeru plném povídání o létání, taky místního piva a nakonec i slivovice z Čech, jsme se uložili ke spánku. Po tomto dni jsem nabyl vážného dojmu, že Michal ani nevěří v naše skutečné letecké schopnosti, nýbrž si myslí, že spíš jen umíme o létání mluvit.

Druhý den ráno jsme se všichni probudili na padáčkářské poměry až nečekaně brzy, okolo deváté hodiny a přivítala nás čistá obloha a bezvětří, načež jsme usoudili, že je zle a asi budeme muset dnes opravdu létat. A tu se ukázala moje prozřetelnost, jejímž vlivem jsem se minulý večer držel zpátky a pivu ani slivovici moc nedal. Narozdíl od nezničitelného Jirky a zničitelného Miry. Ten po ránu zažíval regulérní kocovinu.

Sám by se do vzduchu vydal rád, ale jeho žaludek byl jiného názoru, což naplno přiznal před odjezdem na kopec. Ale ani to není pro českého padáčkáře neřešitelná situace. Jirka přibalil do auta miniaturní vařič a polévku ze sáčku a já dodal čistou vodu z kamelbagu a zatímco jsem se s Jirkou chystal ke startu. Mira si vařil přímo na startovačce polévku na spravení žaludku.

Já jsem odstartoval hned po testovacím chroustovi, který krátce po startu vytočil regulérní stoupák. Byl jsem tolik „nadržený do vzduchu“, že jsem se ani nestihl začít bát a už jsem usedal do sedačky. Ale ani to jsem nestihl a už jsem stoupal kolmo nahoru.

To byla ovšem jenom předzvěst toho, co na mě ještě čekalo. Po krátkém hledání stoupáků na úpatí skalnatého hřebenu jsem se rozhodl zamířit víc do údolí nad skály hned pod startem a vinice ještě níž. To se mi taky vyplatilo a za chvilku už jsem se seshora díval, jak startuje Jirka. Krátce nato to všechno začalo. Křídlo se mi začalo nad hlavou kývat a nestačil jsem reagovat na turbulence, které mi bušili do padáku.

Asi po pěti minutách jsem si i zvykl na neustálý zvuk šustění skytexu při korigování klapanců nebo jejich předcházení. Ale na strach při zběsilých pohybech nahoru a zase dolů se zvyknout nedalo. Asi po půlhodině letu jsem na vlastní kůži zažil, co to znamená, když „to trhá šňůry“. Vlétl jsem do silného klesáku. Hned po něm následoval děsivý zvuk prásknutí, když se do změklého křídla opřel silný stoupák. Pocit při tom, když mě to bezmocného rvalo nahoru, se ani nedá popsat. Tohle všechno způsobil vítr, který začal zesilovat krátce po našem startu.

Ale i přes tuhle divočinu jsem se pořád držel několik set metrů nad startem (stoupalo to skoro všude a najít stoupák bylo velice snadné). Dokonce se mi podařilo dostat se do jednoho „šprajcu“, v němž jsem doslova roztočil křídlo na místě, takže šance, že ze stoupáku vypadnu, byla minimální. Stačilo jen uvést křídlo do tohoto režimu, pohodlně se usadit a čekat. Po chvíli už jsem měl asi 900m nad start a odvážně jsem se vydal středem údolí proti větru. Jirka říkal, že by se daly dělat na hřebenu přelety s návratem. Takhle jsem na plném speedu valil asi 35 minut a podařilo se mi doletět nad nedalekou vesnici, kde jsem měl výšku už jen asi 200 nad start. Podařilo se mi narazit na stoupák, tak jsem si dalších 200 metrů přitočil a vydal se ke svahu, kde jsem za otočný bod určil kostel na skalnatém kopci. Kousek pod ním ležel menší kopec a na něm ještě menší kostel.:-) Po otočce jsem si dokonce dovolil vytáhnout foťák a udělat pár fotek. Zpáteční cesta mi trvala asi 10 minut a délka tohoto přeletu s návratem byla minimální. Ale vzhledem k silnému větru jsem to považoval za velký úspěch. Když jsem se dostal zpátky ke startu, měl jsem ještě dostatek výšky a potkal jsem ve vzduchu i Velkého Draka. A tak jsem si řekl: budu létat, dokud to půjde.

Zase jsem něco vytočil a když jsem se dostal až do výšky, ze které jsem viděl na řeku Soču a Svatou Goru, opět jsem vytáhl foťák a udělal několik křečovitých snímků. (Křečovitých, protože to se mnou házelo ze strany na stranu.) Po celou dobu letu se mi hlavou honila Jirkova slova, že bude klidná podzimní termika a jaké jsou to ideální podmínky pro seznámení se s létáním ve velkých horách. Říkal jsem si, že jestli jsou tohle klidné podmínky, tak nikdy v životě nechci zažít ty ostré jarní podmínky. Nakonec už jsem byl natolik rozlámaný a nadřený neustálým taháním za řidičky a řešením všemožných i nemožných režimů, že jsem našel pěknej klesák a naprosto bez ostychu jsem ho začal točit.:-) (Inspiroval jsem se Mirkem.) Přistával jsem pěkně proti větru a vlastně jsem jen stál na místě a klesal až na zem. Krátce po mě přistál i Jirka, který mě po srovnání doby letu s jednou hodinou a 49 minutami o jednu minutu porazil. Ještě že tak, jinak bych musel podle nařízení Velkého Draka zničit veškerou dokumentaci včetně mého křídla a odjet na dobu delší než deset let hodně daleko.:-) Dole jsem taky potkal Miru, který mi sdělil, že si dal jen desetiminutový sletík, ale o tom víc napíše on sám. Hned jak to šlo, sdělil jsem Jirkovi své pocity. Uklidnil mě, že to dnes bylo divoké a zcela srovnatelné s jarní termikou. Potom ještě s úsměvem na tváři dodal, že to bylo hravé. Usoudil jsem, že co je pro Jirku hravé, je pro nás smrtelníky pořádnej masakr. Dokonce jsme na přistávačce potkali i Zdeňka Trčku, vedoucího druhé skupiny českých pilotů, který konstatoval něco ve smyslu, že z toho nemá dobrý pocit a je rád, že je na zemi. Po zaplacení poplatku za létání (5 Euro) a jedné vychlazené plechovce piva se mi všechno uleželo v hlavě a s odstupem času musím říct, že mám z toho letu dobrý pocit. Dopravili jsme se zpět do kempu – na večeři – a po další půlhodině, kdy se v kempu rukáv ani nehnul, jsme se dohodli, že se ještě jednou necháme Michalem vyvést nahoru a dáme si podvečerní sletík. Na startu se ale opakovala situace ze včerejška. Byli jsme v rotoru a nečekaně se objevil i další polský pilot, který chtěl odstartovat. Jirka jej ale přesvědčil, aby to nedělal, a odešli jsme zpět k autu, kde Velký Drak prohlásil tento den za velmi vydařený. Po včerejší zkušenosti se Mira s Michalem rozhodli neúčastnit večerního hodnocení dne u místního piva a šli rovnou spát.:-) V hospůdce jsme tak nakonec skončili jen já a Jirka, abychom se dozvěděli, že došlo točené pivo a v průběhu večera sladovali, jak se vyprázdnil i mrazák s lahvovým. Místní evidentně podcenili prodloužený víkend v Česku a chuť českých pilotů na pivo. Později dorazili piloti, kteří se vydali stejně jako většina do Itálie, a teď se po příchodu do hospody ptali, jestli se tu létalo.Jeden z pilotů jim sdělil, jak to tu chodilo a když bych citoval Jirku, tak závistí málem sežrali stůl, u kterého seděli, a ty kyselé ksichty mluvily za vše.

Poslední den jsme měli v plánu dopoledne pokořit Kovk a odpoledne startovat na Kobale a odtud přeletovat směrem domů. Po snídaňo-obědě jsme tedy vyrazili na Kovk. Bohužel jsme zjistili, že se nic nezměnilo. Foukal nám silný vítr do zad. Já a Mira jsme měli obavu, aby to nevypadalo stejně i na Kobale, ale Jirka vypadal velmi sebevědomě. Po malé zastávce s výhledem do údolí ale přece jen zavolal Zdeňkovi Trčkovi, jak že to vypadá, a dostali jsme hlášení, že je bezvětří. Nebylo na co čekat. Rychle jsme vyrazili směr Kobala. Po příjezdu na přistávačku se mě i Mirovi řádně sevřel žaludek. To nebyl kopec, ale velehora. Navíc nedaleko se tyčily ještě vyšší hřebeny, které už vypadaly srovnatelně s Dolomity. Následovaly hlášky typu: „Mě je blbě!“ Nebo typické Staňovo: „Dopr..., co já tady dělám!?“ A nakonec legendární:“No co, vyjedeme nahoru, počkáme na komín a pak vyklesáme spirálou na velkých uších. V 11 mi to letí.“ Velký Drak se celou dobu jen potutelně usmíval.

Za chvilku už se začal potit i Michal, protože zjistil, že se nepojede naším expedičním vozidlem, ale Zdeňkovou velkou dodávkou. Nikdy před tím tak velké auto neřídil a teď ho to čekalo na serpentinách a úzkých silničkách, kde hrozilo, že když někoho potká, bude muset dost daleko couvat. Nahoru ještě řídil Zdeňek. O zábavu jsme měli postaráno. Z rádia pouštěl samé vulgární písničky a později i příběh Deníček. Mě osobně nejvíc pobavila situace, kdy musel Zdeňa dupnout na brzdy, protože se proti nám vyřítilo auto. V tu chvíli se totiž všechno v autě posunulo o metr dopředu a ze spacáku zmuchlaného na sedačce vedle mě vyletělo vepřové koleno a spadlo na podlahu. To mě dorazilo.:-) Po půlhodině už jsme se blížili k vrcholu a všichni najednou zmlkli. Stres už se zase začal naplno projevovat. Při příchodu na startovačku, když jsem uviděl, jakou mám pod sebou díru a že tady člověk odstartuje, i kdyby nechtěl, protože je start tak prudký, že stačí jen zvednout křídlo nad hlavu a je to, se o mě pokoušel infarkt. Pokud nevzlétnete, zastavíte se až někde o 900m níž. V tu chvíli už bylo ve vzduchu asi 30 padáků a startovačka plná lidí. Navíc 99 % z nich mluvilo česky. Opravdu se sem sjeli snad všichni padáčkáři z Česka. Dělali jsme si srandu, že teď musí být na Javorovém úplně vymeteno. Po rozdýchání a uklidnění jsem si všiml, že se tu dá startovat na všechny směry větru, kromě severního, a Jirka už se pomalu začal chystat. Řekl jsem si, že mi asi nezbude, než se taky nachystat a letět. Mezitím ale většina pilotů odletěla na vedlejší hřeben o pár kilometrů dál a slunce už začínalo svítit z druhé strany. Jirka do toho rychle skočil a už šrouboval do stratosféry. Já jsem odstartoval později, ale byl jsem tolik svázaný strachem, že jsem se nezmohl ani na hledání stoupáku, a obletěl jsem kopec směrem na nasvícenou stranu. Ale bál jsem se rotoru, tak jsem tam neletěl nic lovit. Až později jsem si uvědomil, že tam rotor být nemohl, protože všechen vítr byl jen termikou. Když už jsem prolétal nad městem, mlátil jsem se do hlavy a pořádně si nadával. Na druhou stranu jsem si pěkně zblízka prohlédl pevnůstku na kopečku v údolí (no, tady to byl kopeček, u nás by to byla hora...) a přírodní krásy okolí, především řeku Soču. Po přistání jsem hlásil do vysílačky, že jsem na zemi a za pár minut přistál i Mira. Vyklesal do kotle pod startem a hrozilo, že nepřeletí ani první brdek. Naštěstí našel nulku, která se později proměnila až ve dvojku a z nutnosti a se strachem, že když z ní vypadne, nedoletí, vytočil svůj první stoupák.

Dole jsme zkontrolovali, že se Velký Drak zatím neozval a usoudili, že je už někde v Itálii a že nám zavolá za pár hodin někde od Říma. Přivolali jsme Michala, který za chvilku dorazil pořádně propocený z náročné cesty, a udělali mu určitě radost, když jsme mu nahlásili, že nás vyveze ještě jednou nahoru. Pro jistotu jsem napsal SMSku Jirkovi, že jedeme ještě jednou. Před vrcholem mi přišla odpověď, že je v městečku Kobarid v hospodě a že počká, než slítneme a přijedeme si pro něj. Na startu už byla pohoda.

Jen pár lidí a nikdo se nikam netlačil. To mi vyhovovalo a všechen strach a stres už byl pryč. Prostě idylka. Michal se vyjádřil, že by si to teď nejradši slítl s náma. Po takovém výletě se třema padáčkářema už je ztracenej a na jaře jde do kurzu. Odstartoval jsem a kochal se výhledem do krajiny, vário už téměř ani nepíplo, ale to mi nevadilo. Nad přistávačku jsem přilétal s vědomím, že se říká, že když letí Filip, tak je vždycky ve vzduchu strašnej bordel.:-) Nechtěl jsem zklamat, tak jsem si přivodil pár pořádných klapanců, dal si pohodovou spirálku, piloval wingovery a nakonec přistál s širokým úsměvem na tváři. Podíval jsem se, jak přistává Mira, a když dorazil i Michal, vydali jsme se pro Jirku a domů. Při odjezdu chcíplo Michalovi auto, což na nás dokonale upozornilo, tak nám všichni přítomní Češi se smíchem zamávali a jeli jsme. V Kobaridu jsme ještě poseděli asi hoďku v hospůdce na náměstí, hned vedle kostela. To je asi ve Slovinsku tradice, skoro každá hospoda je hned vedle kostela. No a po dalších asi osmi hodinách jsme dorazili do Brna, Olomouce a já pak i do Přerova, abych si stihl nachystat věci do školy a rovnou vyrazil na autobus, to už je ale jiný příběh.

    

Takže pokud vyjde počasí, uvidíme se všichni zase ve Slovenii, tentokrát snad ve vyšším počtu. Tak ať vám to lítá!

Filip

Škola paraglidingu * X-PERT * Jiří Valenta * Kosmonautů 7 *
772 00 Olomouc * tel.: 602269040 * x-pert(zavinac)seznam.cz
Přihlášení Draka
Slevy pro ISIC !
Dnes je:
sobota
22. září 2018
Svátek má Darina
Kalendář akcí 2018
Stáhněte si kalendář akcí naší školy X-pert na rok 2018 !
Ceník 2018
Stáhněte si ceník služeb naší školy X-pert na rok 2018 !
Kontakt na nás
Škola paraglidingu
X-pert
Jiří Valenta
Kosmonautů 7
772 00 Olomouc
tel: 602269040

Naši partneři
Sky paragliders
RC vrtulníky - RCzona.cz - modely vrtulníčků za bezkonkurenční ceny